24. 11. 2014

Ekonomka Ilona Švihlíková si myslí, že Evropa je záměrně přesvědčována, jak jí „ujel vlak" a jak se musí uskromňovat. Důvodem je prý snaha ořezat sociální stát, to největší, na co Evropa může být pyšná. Promluvila i o tom, jak se USA hodí válka na Ukrajině k protlačování transatlantické hospodářské smlouvy. Na neveřejných diskuzích ekonomů se prý už vážně mluví o tom, jak tato smlouva „oddělí" Evropu od Ruska.

 

Myšlenkou, kterou často opakujete, je, že Česká republika je ekonomickou kolonií Západu, závislá na dodávání komponentů pro západní hospodářství, které prodává bez výrazné přidané hodnoty. Vyčíslila jste též stamiliardové odtoky zisků z naší země na Západ. České politické garnitury se přitom  neustále ohánějí vědou, výzkumem a inovacemi jako základem pro naši budoucnost. Co můžeme my sami udělat, aby v našem průmyslu začaly převažovat (pokud možné české) podniky, které něco vymyslí a vyvinou, samy prodají a zisk zůstane zde? Je něco takového vůbec reálné, ve světě silných nadnárodních monopolů, které, jak tvrdíte, už začínají být silnější než vlády států? Můžeme vůbec přestat být kolonií?

Není to lehké, protože začlenění se do mezinárodní dělby práce má dlouhodobou setrvačnost. Česká cesta lidového kapitalismu se nepovedla, řečeno mírně, a pak už následovala cesta podpory nadnárodních firem ve formě investičních pobídek apod. Ale možnosti samozřejmě jsou. Zaprvé, není důvod podporovat zahraniční firmy typu Amazon. To je neuvěřitelná hospodářská politika – jásáte nad tím, že k vám přijde vykořisťovatelská firma, která jen posílí vnímání ČR jako kolonie. Nebo podpora call center, kde asi budeme soutěžit s Indií či co.

Takže: Je potřeba mít státní/regionální banky na podporu českých ekonomických struktur. Nedovolit likvidaci družstevních záložen, ale správnou regulací je vrátit na družstevní principy a na lokální úroveň. Ohlídat si, aby nebylo možné vědecké výstupy nechat přebrat zahraničím. Obecně podporovat maximálně lokální ekonomiku.

Nejde ale jen o ekonomiku, musíme se také přestat chovat jako myšlenková periferie, potřebujeme debatní kvas o směřování státu, definici národního zájmu a takovou „maličkost“ – politické osobnosti a struktury, které tyto přístupy podpoří.

Objevují se zlé zprávy o recesi, či dokonce hospodářské krizi eurozóny, proběhla informace o modelech banky Goldman Sachs, podle kterých už v recesi je. Na co se můžeme dle vás připravit příští rok?

Eurozóna je v dlouhodobě špatném stavu. Vnitřní nerovnováhy řeší jen restrikcí – škrty, zvyšováním daní. Takováto politika nemůže být úspěšná, vždyť jen v Řecku, které podniklo všechna škrtací opatření a zmenšilo svou ekonomiku o jednu pětinu vůči předkrizové úrovni, se veřejný dluh dostal na 175 % HDP. Eurozóna je nedokonalá a pod tlakem Německa provozuje chybnou hospodářskou politiku.

Je potřeba jednak ukončit tlak na restrikci, včetně nesmyslných fiskálních kompaktů a rozhodnout se: Buď bude plnohodnotná hospodářská a měnová unie, tj. včetně společného boje proti daňovým rájům, redistribuce apod., nebo z ní některé země musejí odejít. Není přeci možné, aby se Španělsko, Portugalsko a další včleňovali do eurozóny jen za situace permanentní stagnace. Místo toho tady ovšem máme předsedu komise Junckera, který se proslavil tím, že poskytoval v Lucembursku štědré daňové úlevy. Kozel se stal zahradníkem.

Zeširoka řečeno... Kde ,,ujel vlak“ eurozóně, která soustřeďuje jedny z technologicky a hospodářsky nejvyspělejších států světa, ve kterých se zrodily výrobky (např. automobily), jejichž vlastnictví je snem lidí z celého světa a kde začala průmyslová revoluce?

On jí vlak neujel, to se spíše prezentuje proto, aby se dál tlačilo na odbourání sociálního státu a silné sociální tradice – ta patří k tomu, na co by kontinentální Evropa měla být opravdu pyšná. Eurozóna byl chybný projekt od počátku, stačí znát trošku dějiny měnových unií a je jasné, že tak silný nástroj jako je společná měna musí být nutně doprovázena politickou unií. Jenže to už EU nechtěla, to už byl příliš velký krok a tak se zasekla v mezipatře. V kombinaci s destruktivně restriktivní německou hospodářskou politikou, která škodí i Německu samotnému, je na problémy zaděláno. Místo toho, aby EU rozvíjela svůj sociální model, model s vysokými standardy, začala se orientovat na Třetí cesty a přejímat neoliberální způsob uvažování. A pak se diví politickým konsekvencím.

Obchodní dohodu TTIP, kterou mají USA zájem uzavřít s EU, jste kritizovala kvůli tomu, že silné nadnárodní korporace by mohly vést mimosoudní arbitráže se státy, které by jim např. ,,znepříjemňovaly“ podnikání sociálními regulacemi. Ale co rozměr, řekněme, geokonomický? Pokud bychom ,,spadli“ pod TTIP, do jaké míry by Evropa mohla rozvíjet ekonomická partnerství s Ruskem či Čínou? Lze říci, že TTIP znamená pro Evropu ,,stopku“ pro jakákoliv taková partnerství, která by se rozhodla v budoucnu sama navázat? Jak by obecně poznamenala naše možnosti dělat byznys se zeměmi BRICS?

Myslím, že i na konferenci, kde bylo plno podporovatelů této dohody a která se nedávno uskutečnila na VŠE, zaznělo, že je to „dobrá dohoda“ i vzhledem k situaci na Ukrajině. Tedy, že nás tato dohoda od Ruska „oddělí.“ Samozřejmě, že takto silné obchodní a investiční partnerství podpoří silnou vazbu mezi EU a USA – vždyť kvůli tomu také vzniká. Proto je podpora TTIP je nekonzistentní s někdy pravda spíše rétorickou podporou obchodní vztahů se zeměmi BRICS. Protože neznáme detaily, nemůžeme říct, do jaké míry by učinila „stopku“, ale společná pravidla a regulace by bezesporu diverzifikaci našich vnějších ekonomických vztahů směrem k BRICS rozhodně nepomohla.

Pokud jde o Rusko, čeští politici vyjadřují spokojenost s tím, že sankce Západu vůči Rusku fungují a Rusko padá do recese. Putin přitom jezdí po světě a láká mimozápadní investory např. k hospodářskému rozvoji Dálného východu, k využití projektu Eurasijské unie či k účasti na projektech na podporu ruského průmyslu, do kterých Kreml nalije desítky miliard rublů. Jsou tyto a další hospodářské strategie jen Putinovy pohádky, nebo mohou Rusko skutečně ,,vytrhnout“? Pokud by ruské odpoutání od Západu pokračovalo, co může udělat pro nastartování své ekonomiky s mobilizací svých sil a najitím jiných partnerů? Může Rusko snít o hospodářském boomu, či dokonce zázraku, v příštích deseti letech, když letos a příští rok to vypadá spíše dost nevesele?

Sankce mají negativní dopad, ale pro Rusko je důležitější vývoj světové ceny ropy – a tu ovlivňují Saúdové. Oficiálně si hovoří, že jim jde o udržení si tržního podílu, ale ve skutečnosti si nižšími cenami ropy chtějí vyřídit účty se zeměmi, které nemají příliš v lásce: Irán, Sýrii a také Rusko. Oni sami mají velké rezervy a chvíli vydrží. Uvidíme, jak se k pádu cen postaví OPEC, který se sejde teď v listopadu. Rusko se dlouhodobě snaží diverzifikovat svoji ekonomiku. Bohužel ruská ekonomika je stále přespříliš závislá na exportu primárních komodit, stroje a zařízení v exportu tvoří jen okolo 5%. To, že Rusko hledá nové partnery je logická reakce, není jen Západ. Ten sice sní o „maximální izolaci“, jenže už dávno není v situaci, kdy může takhle jednoznačně dominovat agendu. Rusko tím bude jen více zainteresováno spolupracovat s dalšími zeměmi BRICS, především zřejmě s Čínou. Ruské projekty mohou mít šanci na úspěch, hodně bude záležet pak na konkrétních detailech kontraktů. Rusko má obrovský potenciál, ale jen zřídka bylo schopno ho plně využívat – ne vždy ale vlastní vinou. Nicméně, já bych se tolik nespoléhala na zahraniční investory, ale zkusila více mobilizovat vlastní zdroje – od placení daní, po útěk kapitálu oligarchů. Např. není žádný důvod k tomu, aby Rusko nebylo soběstačné v základních potravinách.

Po návštěvě Číny, kterou podnikl prezident Zeman a po které ho média vykoupala ve výrocích, kdy chválil rozvoj čínského hospodářství, se v českých médiích objevila upozornění na katastrofální sociální podmínky, ve kterých se čínský zázrak odehrává, na děsivou ekologickou zátěž a praktickou neexistenci sociálního systému. Byl zmíněn i výrok disidenta Liao I-wu, že Čína je ,,největší smetiště světa“. Oproti tomu prosakují informace o vzrůstající aktivitě odborů a desítkách tisíc zaměstnaneckých protestů a sám Zeman tvrdí, že hovořil s řadou populárních publicistů, které lze označit za opoziční. Jak to tedy dle Vás v Číně je? Máte Vy osobně jako levicově a sociálně citlivě smýšlející osoba morální problém s tím, co se v Číně děje?

Především je třeba si říct, že Čína je plným odrazem toho, jak vypadá globální kapitalismus. Čína tento systém nevymyslela, to byl Západ. Čína ho jen využila pro svůj rozvoj – který je největším ekonomickým úspěchem v dějinách. Neznáme žádný jiný příklad, kdy by se stamiliony lidí dostali z chudoby, srovnejme toto s Indií, která je z hlediska rozšíření chudoby někde úplně jinde. Samozřejmě se mi nelíbí hrozné sociální podmínky a další s tím související jevy. Ale pak buďme konzistentní – kritika, která, obvykle účelově, směřuje vůči Číně, má směřovat vůči globální kapitalismu. Kdo to investuje v Číně, kdo tam aplikuje ty sociální podmínky? Nejsou to náhodou západní firmy? Pokud chceme kritizovat sociální podmínky, ekologickou devastaci a další, buďme konzistentní, čiňme tak všude (včetně a nejvíce u sebe doma!) a jděme na kořen problému. Copak je možné kritizovat čínský rozvoj a na druhou stranu vítat v ČR firmy typuAmazon?

Ve Vašem vystoupení na Vratimovském odborném semináři jste zmínila některé nápady na reorganizaci ekonomického systému, o kterých se u nás zatím nehovoří. Mohla byste, prosím, podrobněji rozvést například to, co by znamenalo to, že soukromé banky by nemohly dále generovat peníze, což jste označila za ,,ekonomickou revoluci“? Nebo Vámi zmíněné úvahy o využití centrálních bank k tomu, aby suverénní státy mohly řešit své dluhové břemeno?

Uvedla jsem návrh Martina Wolfa, analytika a komentátora z Financial Times, který o tom, že komerčním bankám je třeba sebrat právo tvořit peníze, intenzivně hovoří. V první řadě si musíme uvědomit, že většina lidí dneska netuší, jak vznikají peníze. Bezesporu bude rozšířený názor, že je může tvořit jen centrální banka. To jsou ale jen hotovostní peníze, které tvoří jen malou část (3-4%) z toho, čemu hovorově říkáme peníze. Většina peněz vzniká tzv. úvěrovou emisí a to dávám komerčním bankám obrovskou moc – se kterou neumějí dobře nakládat, jak opakovaně ukazují finanční krize. Proto návrh, aby peníze mohla emitovat jen centrální banka, a do oběhu by se mohly dostávat přes veřejné výdaje. To by opravdová revoluce, protože peníze, na které je dnes nahlíženo na kterýkoliv jiný statek, i když výjimečnost jejich postavení je nezpochybnitelná, by se dostaly pod veřejnou kontrolu a mohly by být ovlivňovány veřejným zájmem. V Německu a Švýcarsku nalezneme iniciativy za „Vollgeld“, tj. plnohodnotné peníze, které tímto směrem jdou.

Zároveň probíhá i reflexe řešení dluhového břemene. Veřejné dluhy, které naakumovaly především vyspělé země (např. Japonsko kolem 230% HDP), jsou nesplatitelné. Tlak na splacení jistiny povede jen ke stagnaci ekonomiky a k dlouhodobé stagnační a deflační spirále. Proto se objevují návrhy na to, aby dluhy, ale i stagnace ekonomiky byly vyřešeny peněžní kreací, protože se zastánci tohoto přístupu domnívají, že ve stagnační ekonomice je hrozba inflace dosti neodůvodněná. Podívejme se právě na japonskou centrální banku. Je to samozřejmě návrh, který vzbuzuje řadu kontroverzí, otázku morálního hazardu… Je to ale téma, které rezonuje stále silněji.

Když jsme u těch dluhů... Lze říci, že evropská a americká ekonomika by se položily, kdyby si, hypoteticky, během jednoho pracovního dne žádný jejich občan, firma či instituce nepůjčila peníze a nic si nevzala na dluh? Sdílíte tvrzení Jana Kellera, který tvrdí, že od roku 1980 Západ posiloval svou životní úroveň půjčováním si peněz, a to jak pro státy, tak pro občany? Dá se dnešní zadlužení západních států vůbec někdy splatit? A blíží se už, teoreticky, bod, kdy si lidé žijící v EU a USA už nebudou moci dále půjčovat peníze, protože to už prostě nepůjde? A co bude pak dál s jejich životní úrovní?

Kapitalismus je neodmyslitelně spjat s dluhem. Dluh není nic prokletého, spíše je otázka, jak vzniká, jak je možno ho splácet, jaká jsou pravidla v mezinárodním prostředí. Nejde zdaleka jen o dluhy suverénů (státu), jak se často uvádí. Zadlužené jsou domácnosti, ale i firmy. Od 80. let pozorujeme silnou tendenci k financializaci ekonomiky, dluh je její součástí. Představuje vyjádření nebo odklad určitého problému, ale brát ho pouze jako „rozmařilý život na úkor budoucích generací“ je nepochopení současného systému, který dluh a především systém exponenciálního složeného úroku potřebuje. Máločeho se tedy ti, kteří chtějí systém udržet, bojí tak jako zhroucení úvěrového mechanismu (credit crunch). Proto, aby se udržel úvěrový tok, je potřeba čím dál větších „kejklů“, např. ve formě kvantitativního uvolňování, které má ale tendenci nafukovat další z mnoho bublin. Kardinální problém ovšem je, proč si státy a domácnosti musejí půjčovat – a to už jdeme na dřeň systému. Tj. pak musíme vidět prekarizovanou práci a stagnující mzdy na straně domácností , daňový dumping mezi zeměmi podpořený existencí daňových rájů a vnitropodnikových cen nadnárodních korporací.

Označila jste USA za odcházejícího hegemona. Jak lze popsat stav americké ekonomiky v současné době? Profesor Krejčí naznačuje, že postupem na Ukrajině USA získávají čas pro to, aby navrátily část průmyslové výroby zpět k sobě. Stále se sní o břidlicovém plynu, který jste Vy označila za bublinu. Co mohou USA udělat pro to, aby obnovily svůj hospodářský růst? Zlé jazyky tvrdí, že mohou ,,vysát“ Evropu dohodou TTIP, nicméně zastánci smlouvy slibují boom z ní plynoucí jak Americe, tak Evropě...

O tom, že část produkce se vrací zpět do USA, píše i americký ekonom Paul Krugman. Jenže také dodává, že se jedná o výrobu, která je automatizována, že pracovní síla a výhoda její láce někde v dceřiné firmě v Asii, už nehraje žádnou roli. Platí také, že pro americké elity je břidličný plyn něco jako modla posledních let – očekávají od něj nejen ekonomický boom, ale považují ho i za geopolitický faktor, který oslabí, či přímo zničí Rusko. Hlavní páteří americké ekonomiky je vojensko-průmyslový komplex a ten právě tlačí na určitý způsob řešení ekonomické situace a geopolitického napětí. Spojené státy si vedou lépe než Japonsko či EU,ale těžko můžeme mluvit o nějakém obnovení prosperity. TTIP i TPP se mají stát nástrojem obnovy pozic amerických korporací a nastavením všeobecného světového standardu – arbitráže mezi investorem a státem. Ve vysávání veřejného sektoru a v nemožnosti zlepšit situaci občanů zavedením např. sociálních standardů vidí americké korporace možnosti růstu.

To mluví za vše. Uveďme, že nerovnost ve Spojených státech je závratná, už i analýzy FEDu ukazují, že od krize si polepšilo jen horní procento nejbohatších, zatímco mzdy ostatních skupin přinejlepším stagnují, u té nejnižší dlouhodobě klesají. Přidejte k tomu zákaz pomoci lidem bez domova v některých amerických městech. Nebo boje, které probíhají o minimální mzdu o zlepšení sociálních podmínek např. u Wal Martu (mimochodem největší soukromý americký zaměstnavatel). O tom se samozřejmě u nás neinformuje, o tom ve „veřejnoprávní“ televizi neuslyšíte ani slovo. Levicový ekonom M. Hudson v jednom z rozhovorů uvedl, že neuvěřitelně roste poptávka po „alternativních“ názorech, po skutečném vysvětlení krize… a elity, především Republikáni a Fox News, na jakoukoliv zmínku o nerovnosti jen křičí, že se jedná o třídní nenávist. Je to vlastně pravda, ale z čí strany? Ve Spojených státech to začíná v tomto ohledu vřít a je možné, že ani mýtus self-made mana, oné iluze sociální mobility, už nezabere na stabilizaci společnosti.