Kdo (ne)může slavit...

     S přijetím a schválením tzv. církevních restitucí vyvstávají otázky: Skutečně bylo učiněno bezpráví zadost? Zvítězila spravedlnost? A kdo vlastně může slavit, aniž mu v číši plné vína, kde se má na dně ukrývat pravda, cosi plave a aniž mu ji cosi kalí?

Tak nám zabili víru. Víru ve spravedlnost, víru, že bychom mohli hledat i jiné hodnoty než ryze materiální, víru, že by katolická církev dokázala překročit svůj historický stín, kdy se snažila být silou vládnoucí a byla oporou mocných s tím, že mocní se mění, ale církev zůstává.
 Čtyři členové Ústavního soudu ČR (včetně Pavla Rychetského) se vyjádřili ve smyslu, že takzvané církevní restituce v podobě, v jaké byly schváleny, nejsou spravedlivé a odporují ústavním pořádkům.
 Soudce Jan Musil svůj postoj: https://www.blisty.cz/art/68784.html uzavírá slovy: „Ze všech uvedených důvodů se domnívám, že zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, je v rozporu s ústavními předpisy a že návrhům na jeho zrušení mělo být vyhověno. V Brně dne 3. června 2013.“
 Jistě, čtyři soudci jsou v menšině – ale jejich vyjádření stojí na jasných argumentech, které tak celý proces tzv. restitucí staví do světla velmi pochybného. Naše společnost tak v poměrně krátkém časovém horizontu dostala dvě pořádné facky: Podobu Klausových lednových amnestií, kde stále neznáme podíl jednotlivých aktérů na pasáži týkající se závažné hospodářské kriminality, respektive souzených za tuto kriminalitu, a nyní podobu tzv. církevních restitucí. Za obojím je třeba vidět podíl vlády Petra Nečase. Amnestie premiér a potažmo celá vláda podepsali, restituce potom protlačili proti všem argumentům a kritických hlasům, jakkoli oprávněným.
 Co zbývá nám, kteří s podobou tzv. církevních restitucí nesouhlasíme?
 Je zde možnost obrátit se na papeže Františka, který zatím vystupuje jako člověk, který upřednostňuje víru před hromaděním majetku a konzumem. Zde je petice, s níž přišli Karel Srp, Lenka Procházková a další: https://www.petice24.com/frantisek
  Kdo po výroku Ústavního soudu ČR o tzv. církevních restitucích může vlastně slavit? Domnívám se, že podobný podíl populace, který může profitovat ze druhého pilíře tzv. důchodové reformy. Tedy téměř nikdo. Zvýší se jen podíl dlouhodobě frustrovaných a deprivovaných lidí, kteří nebudou věřit v právní stát, natož nějaké církvi. S církví potom zavrhnou i víru a vysmějí se nějakým nemateriálním hodnotám.
 Ale ani církve nemají vyhráno. Budou mít sice majetky, otázkou ovšem je, jak povedou dialog s těmi, které si způsobem, jakým se k těchto majetků domohly, většinou poštvaly proti sobě. Kolik potřebných bližních bude církve vnímat jakou svou záchranu, jako naději, jako cestu k lepšímu já?
 Osobně bych dopis obsažený v petici doplnil o následující pasáž:
 Obavu o osud víry v České republice podtrhuje celkový rámec, v němž jsou majetky církvi přiznávány. Rozhodla o nich vláda, která je podezřelá z korupčního jednání, a to ve více kauzách (IZIP, sKarty, ProMoPro, CASA, ad.). Stín podezření z korupce se vznáší i nad způsobem, jakým byla vládní forma restitucí protlačena. Tento stín je obsažen i v postoji čtyř českých ústavních soudců, kteří zákon označili za protiústavní a nespravedlivý. To je vysoká cena za majetek, který vůbec nemusí pomoci cestě, v níž věříte a jíž se ubíráte. Totiž cestě k víře, k člověku, ke sblížení lidí, k porozumění, k odklonu od bezbřehého mamonu a prostého konzumu bez další škály hodnot.