„Odměna“ (8 měsíců podmíněně s odkladem na 18 měsíců), kterou u soudu vyfasoval, pochopitelně vyvolala odpor u lidí, kteří Popelku podporují v jeho aktivitách – a nutno dodat, že byli opět celému soudnímu jednání svědky přímo v soudní síni. Podle nich je zcela nepodstatné, na kolik byl odsouzen, ale to, že byl uznán vinným. A tak se od nich ještě v průběhu úterního dne objevilo i na stránkách ParlamentníchListů.cz několik názorů.

Například Josef Reiman připomněl, že 10. dubna 2013 (kdy se událost odehrála, pozn. red.) byla demonstrace před Úřadem vlády prý povolena. To je sporné už jen proto, že právě před tímto úřadem jsou podmínky k veřejnému shromažďování výrazně odlišné od ostatních míst. Nicméně pravdou je, že tam byl většinou maximálně cca třicítkou lidí vyjadřován protest proti aroganci moci praktikované bývalou vládou. Možná není ani třeba v této souvislosti připomínat heslo: Stydím se za vládu a prezidenta ČR a chci jejich demisi.

Šlo o to, aby nebyl známý „milostný pár" na Úřadu vlády rušen? Zeptal se aktivista

„Úřad vlády vtipně zajistil, aby policie umístila zátarasy před úřad tak, aby chodník byl neprůchozí. Pro demonstranty tak zbyla k protestům vozovka, případně protější chodník tak, aby vládu, případně známý milostný pár svým pokřikem nerušili. Demonstranti přesto stáli s vlajkami a transparenty ve vozovce. Vozidla ze směru do Holešovic je jen těsně míjela. Pro dokreslení atmosféry objížděl pan Popelka blok domů souvisejících s Úřadem vlády bílou dodávkou, na které byly umístěny státní vlajky a z reproduktoru zněla státní hymna spolu s chorály. Několik policistů udržovalo status quo tím, že demonstranty posílalo z vozovky na protější chodník a řídilo tak veřejnou dopravu. Pan Popelka ve snaze zviditelnit demonstrující zastavil svoje ozvučené auto před Úřadem vlády a snažil se vyvolat pozornost zasedající vlády a jejích úředníků. Dosud tedy nikoho neohrožoval,“ popisuje Reiman to, jak vnímá skutečnosti, které vyvrcholily až výše uvedeným rozsudkem soudu.

Nikdo z lumpů nebyl odsouzen a teď tu najednou stojí jeden osamělý viník?

„V té době tu vládla smečka zemských škůdců, která po aféře svého předsedy musela odstoupit. V krátkém časovém odstupu se poroučela i Poslanecká sněmovna provázená řadou afér. Svou činnost ukončil i bývalý prezident povedenou amnestií. Tedy řady zlých činů, které by snad stačily na celou generaci. A teď si všimněte. Nikdo nebyl odsouzen, dokonce ani obviněn, nebo dokonce obžalován. Nikdo z lumpů programově okrádajících tento stát nebyl odsouzen, jen soud ve Švýcarsku poukázal na skupinu darebáků, která tento stát okrádala o řadu miliard. Předseda vlády bohatě odměňoval svou tehdejší milenku řídící generály, ministr práce odměňoval svého náměstka za projekt, který nynější vláda shodila ze stolu, VZP platila za projekt IZIP jistě nemalou částku, i když projekt byl odložen. Za tunel Blanka bylo zaplaceno mnoho miliard navíc a nikdo z primátorů nesedí v kriminále. Všichni nesou maximálně politickou odpovědnost. Nikomu se nic nestalo. A teď tu stojí osamělý odsouzenec za to, že proti tomuto neřádu se svými přáteli demonstroval. Není to vlastně lidský a možná i právnický paradox? Policie chrání svého příslušníka za zákrok, který provedl buď z vlastní pitomé iniciativy, nebo na příkaz některého kulicha z Úřadu vlády, který si nepřál být rušen tou lůzou a ještě navíc podporovanou nějakým člověkem blokujícím dopravu. I to byla přece součást protestu. Státní zástupkyně chytře překvalifikovala škubnutí auta jako použití zbraně proti veřejnému činiteli a kriminální čin byl na světě. Ne tedy protest proti neřádům, proti kterým v roce před tím protestovaly desetitisíce občanů, ale jako účelový čin zločince,“ posteskl si Reiman.

Jak dodal, soudkyně prý tuto argumentaci podpořila, a tak se narodil nový komplement disidenta, protestanta, údajně podobně, jak tomu bylo u Karla Kryla.

Mocní ho postavili mimo zákon... Kdo je ale skutečný darebák?

„Tento člověk byl náhle mocnými tohoto světa postaven mimo zákon. Demonstroval za práva těch policistů, kteří jej vytáhli z auta a zatkli jako lumpa, za práva těch státních zástupců i soudců, kteří jej odsoudili jako lumpa. Pokládám tedy otázku. Kdo je v tomto světě vlastně ten skutečný darebák? Není to ten, který dokázal uplatnit pravidla strejčkovství mezi složkami výkonné a soudní moci? Kde se tedy občané domohou spravedlnosti? Zákony hájí práva mocných. Kde je hranice osobní odpovědnosti za práva těch ostatních? Je zoufale jedno, jestli jsou u moci modří ptáci, či jejich topáčtí následovníci. Oni, když je situace vyhnala od koryt a vyhodili je dveřmi, okny se vrátili zpět do Parlamentu a škodí dál. Kam až chtějí naši představitelé tuto absurdní situaci dovést?“ zeptal se dál Reiman.

Jak dodal, podle něj se nyní občané zabývají vážnými obavami, zda nastávající koalice cokoliv změní, když staví na základech té „profláknuté bandy lumpů". Potvrzuje tím to, co vyjádřil Popelka – otázkou však je, o názor kolika občanů takto podaný ve skutečnosti jde.

Podle Reimana se současná koalice navíc snaží spojit nespojitelné a vytváří tak výbušnou emulzi, která snad může být zajímavá spektrem svých barev, ale nikdo nezná její brizanci. „Šosáctví nové socanské garnitury budí přinejmenším stejné obavy. Máme tu první a druhou oběť tohoto demokratického režimu. Pana Tykadýlka a pana Popelku,“ konstatoval ještě Reiman s otázkou, kdo třeba bude další…

Popelka ve svých aktivitách ale stejně neustává

Kdo by předpokládal, že se Popelka a jeho nejbližší pod tíhou okolností zastaví, mýlí se. Už nyní plánuje další protest – tentokrát na první jarní den – tedy 21. března. A doprovází ho silnými slovy: „Revoluce začíná. Tentokrát už ne tak sametová.“ Oč v něm jde a proč hovoří o revoluci? V tomto případě je pozornost namířena k exekutorům.