Ondřej Höppner si všiml, že britský premiér Cameron vidí veřejnoprávního molocha podobně jako český prezident Zeman a klade si otázku, dokdy budeme muset lži a propagandu na obrazovkách povinně platit.

Ostrá diskuse na téma financování „veřejnoprávní“ televize není naší specialitou. Tato obludnost, kterou si určitá politická vrstva z peněz daňových poplatníků zajišťuje mediální moc, se stává jádrem sporu v řadě zemí.

Extrémní levice v Řecku (Syriza) navzdory prázdné pokladně povolala zpět do práce stovky televizních propagandistů, jimž předchozí vláda jejich prebendy vzala. V Británii sledujeme právě opačný trend. Pokus „vyhladovět“ manipulátory, kteří za naše peníze vytvářejí mocenské centrum nevolených politiků, se pravidelně opakuje také u nás.

Penězovod pro byznys a politiku

Před pár týdny senátor Jan Veleba inicioval debatu o redukci či jiné metodě poplatků České televize a Českého rozhlasu. Okamžitě se na něj snesla lavina útoků – primárně od těch, kterým ČT ve skutečnosti „patří“. Tedy především od TOP 09 a ODS včetně všech ostatních složek pražské „lumpenkavárny“. Česká televize je pro ně poslední významnou mocenskou základnou poté, co voliči poslali Kalousky, Němcové a spol. na práh politického zapomnění.  

Přidal se k tomu samozřejmě i showbyznys včetně filmového průmyslu, který je rovněž přisátý na penězovody z našich daní. Sedm miliard každoročně lidé pošlou na „Kavky“. Česká televize s nimi pak v luxusu a bezstarostnosti dělá politiku: Mystifikace o Ukrajině, podpora amerických zájmů u nás (slavná „kolona“ jako typický příklad), propaganda proti Rusku, kampaně proti prezidentovi.

Vybrané politiky udržují při životě a jiné (nejen politiky) existenčně ničí. A když se na to někdo odváží poukázat – jako právě senátor Veleba – strhnou hysterický křik o útoku na svou údajnou „nezávislost“, posvátnou mantru své nedemokratické moci.

Nespokojenost dosáhla ale postupně takového stupně, že i je trochu vyděsila. Česká televize si dokonce pozvala „mezinárodní audit“ – který samozřejmě tvoří společnost jejich kolegů z evropských „veřejnoprávních televizí“. A vrána vráně oči nevyklove.

Dozvěděli se tak to, co už dávno věděli: Že jsou báječní, lépe to už prý ani nejde. Jedním z „posuzovatelů“ byla kromě jiného i zástupkyně BBC. Jenže vypadá to, že nyní bude mít BBC stejné potíže sama.

Cameron vrací úder

Staronový britský premiér David Cameron bezprostředně po volbách vyhlásil BBC válku, když útok vede na nejslabší místo BBC - tedy na koncesionářské poplatky. Je to jeden z jeho prvních kroků poté, kdy v čele Konzervativní strany jasně obhájil vítězství ve volbách. Camerona rozzuřil neobjektivní přístup stanice BBC k volbám, v nichž prý stranila labouristům. BBC má dlouhodobě levicovou pověst, nicméně tentokrát to podle Camerona přehnala.

Premiérovi konkrétně vadil způsob, jakým se ho BBC snažila před volbami „tlačit do kouta“ při televizní debatě s jeho vyzyvatelem Edem Milibandem, tehdejším předsedou Labouristické strany (který po prohraných volbách rezignoval). Měl výhrady i k volbě publika, které bylo podle něj naladěno prolabouristicky.

Něco o těchto praktikách víme i z naší prezidentské kampaně, v níž Česká televize stála v čele mediálního mainstreamu, který se pokusil – také nakonec neúspěšně – převálcovat Miloše Zemana a instalovat na Hrad „svého“ kandidáta Karla Schwarzenberga.

Jenže Británie nemá za sebou zkušenost s absurdní „televizní vzpourou“ z roku 2001, kdy si někteří redaktoři usmysleli, že jim televize patří. Je milou ironií osudu, že vzpoura byla vedena proti  tehdejšímu novému řediteli Hodačovi, který přišel do České televize právě z BBC.

David Cameron po vítězství ve volbách křepce přikročil od slov k činům. Ministrem kultury jmenoval vyhlášeného kritika BBC Johna Whittingdalea, který je známý tím, že by nejraději stanici BBC zmrazil koncesionářské poplatky. Ty jsou ovšem veškerým příjmem BBC, která – narozdíl od České televize – funguje úplně bez reklam.

Opatrný premiér

BBC je často vydávána za pilíř britské demokracie a důvěra velké části občanů v ní je bezmezná. Její existence a činnost se opírá o tzv. Královskou chartu, o právní dokument, který je obnovován jednou za deset let. Platnost současné Královské charty vyprší příští rok.

Britská média spekulují o tom, že by John Whittingdale mohl z pozice ministra kultury zaútočit na veřejnoprávní televizi skrze BBC Trust (něco jako naše Rada ČT), který takzvaně hlídá Královskou chartu a tedy i celou mocnou televizi. Bezprostředním motivem pro zásah proti BBC Trust by Whittingdaleovi mohl být  pedofilní skandál populárního moderátora Jimmyho Saviela.

Jimmy Saviel byl skutečnou populární hvězdou BBC, téměř národní institucí. Třicet let uváděl hitparádu Top of The Pops a později pořad Jim'll Fix it (Jim to zařídí). Byl miláčkem diváků, většinou dětí a mládeže. Když v roce 2006 zemřel, vynořily se však na něj stovky žalob kvůli pedofilnímu sexuálnímu obtěžování.

Premiér Cameron pro jistotu prohlásil, že jmenování Johna Whittingdalea není pokusem rozbít BBC, ale snahou donutit ji, aby se sama kritičtěji podívala na své fungování. Také on ví, že proti nevoleným politikům musí postupovat opatrně. Že právě snadné peníze (poplatky) jsou tím, oč jeho „televizním“ soupeřům jde nejvíc. Jako u nás. A všude, kde tento státně-nestátní slepenec existuje.

Platit podle vlastního uvážení

Je tu přece jeden zásadní rozdíl v ekonomickém fungování BBC a České televize. Příjmy z reklam. BBC na rozdíl od ČT nevysílá reklamy právě proto, aby se (formálně) vyhnula politickým či ekonomickým tlakům. Česká televize vysílá reklamy ostošest, čímž nejen deformuje mediální trh (ostatní média žijí narozdíl od tohoto „upíra“ jen z inzerce), ale stává tak se i závislou na přízni inzerentů.

Koncesionářský poplatek činí v České republice 1620 korun ročně (v Británii je to v přepočtu na hlavu přes 5 tisíc korun). Pro rodiny, které musejí obracet každou korunu, jsou to velké peníze. Prezident Miloš Zeman nedávno prohlásil, že zrušení koncesionářského poplatku podpoří s chutí a rád. Lidé, kterým se vysílání ČT nezamlouvá, by si podle něj měli mít možnost vybrat, které veřejně prospěšné instituci pošlou své peníze.

Úder proti České televizi by se tak musel odehrát ve dvou krocích: 1) zákaz vysílání reklam (čímž  by se srovnala startovací čára mezi televizními stanicemi) a za 2) regulace systému koncesionářských polatků.

Prezident Zeman je pro takzvaný asignační model.. "Komu se pořady České televize nelíbí a nechce platit koncesionářské poplatky, nechť tuto částku odevzdá na veřejně prospěšné účely, ať už v oblasti zdravotnictví, školství, sociální péče a podobně," vysvětlil Miloš Zeman.

Jiné návrhy zase říkají, že lidé by se mohli svobodně rozhodnout, kterému médiu své peníze „věnují“. Byla by to jakási volná soutěž, v níž by média byla „závislá“ na své důvěryhodnosti. Třeba Protiproud, pro který jsou dobrovolné příspěvky od čtenářů podstatnou složkou rozpočtu, by byl určitě pro.

Soud dal „odpírači“ zapravdu

Zatím ale „daň z hlavy“ (poplatky pro veřejnoprávní média) si ti, kteří z nich žijí, hlídají stejně „nemilosrdně“ jako „družstevní majitelé“ (redaktoři a management) ČT. Přesto však se už ledy malinko pohnuly. Nebo napraskly. Nedávno dal soud v Británii zapravdu „odpírači poplatků“ Tony Rookeovi, který odmítl platit BBC pro to, že podle něj porušila protiteroristický zákon.

Spor se táhne už mnoho let a jde v něm  o to, že při „útoku na New York“ 11. září 2001 „informovala“ BBC o pádu budovy č. 7 (třetí zhroucená budova) o dvacet minut dříve, než k němu skutečně došlo. Rooke usoudil, že BBC byla propojena s teroristy – těmi, kdo skutečně útok zorganizovali – a věděla tedy, co se stane – jen s tím omylem vylezla trochu dříve než měla. Šlo tedy současně o velké vítězství „popíračů“ 11. září.

„Dělali si blázny a zesměšňovali ty z nás, kdo stále ještě věříme v zákony gravitace. Pád budovy nebyl ničím jiným, než řízenou demolicí. Nezjišťuji teď, kdo ji odstřelil, ale BBC se aktivně pokoušela zakrýt skutečné teroristy před veřejností,“ řekl Rooke u soudu.

Soudce Nicholls pak konstatoval: „Dokonce i když akceptuji vaše důkazy, tento soud nemá pravomoc přijmout vaši přesvědčivou obhajobu.“ Ve skutečnosti ji však přijal. Tony Rooke dostal podmínku, což v britské právní hantýrce znamená, že sice „prohrál, ale netrpí následky své prohry“ – jinými slovy formálně je neplacením vinen, ale fakticky mu dal soud zapravdu. Nemusel zaplatit poplatek ani pokutu za nezaplacení – pouze soudní výlohy 200 liber.

ČT to dělá denně

Kdyby „reportéři ČT“ byli tehdy v New Yorku, možná bychom se s nimi mohli soudit také. Je pouze otázkou, zda by se u nás našel soudce s takovou odvahou jako Niccholls. Když však někteří z nás (stále ještě) sledují parazitní „výkony“ našich veřejnoprávních médií, musejí být zoufalí z toho, co jim stát nařizuje platit.

„Cílem všech těch debat (o zrušení poplatků, pozn. aut.) je lidi z televize utahat, aby se jim nechodilo moc lehce do práce, aby čekali, co zase bude, aby se necítili svobodně a případně sami nastartovali autocenzuru," obhajuje televizní manipulátory člen televizní rady Luboš Beniak (TOP 09).

Ještě lépe to vyjádřil šéfredaktor zpravodajství ČT Zdeněk Šámal: „V okamžiku, kdy čelíme informační válce, se proti nám sdružily nejrůznější síly. Vyhrožování neschválením zprávy o hospodaření a debaty o odebrání poplatku° jsou naháněním strachu.“ Pak dodává něco zajímavého: „Nemá to logiku. I kdyby chtěli skutečně přes novou radu měnit vedení televize, stejně by ničeho nedosáhli. Celou televizi vyměnit nemůžou.“

A jaké závěry z masivní kritiky jednostrannosti zpravodajství učinil pro sebe? „Stížnosti proruských propagandistu mají na svědomí až křečovitě korektní vyjadřování. Volíme co nejneutrálnější výrazivo. Už neřekneme ,vládce Kremlu', ale pouze ,prezident Putin," konstatuje hořce šéf televizního zpravodajství. A ani neví, že krásou nechtěného o podstatě propagandistického „zpravodajství“ instituce, kterou udržují na živu jen naše nedobrovolné miliardové platby, prozradil víc, než chtěl.

Co by na to asi řekl soudce Nicholls?

Cameronovi by to naopak určitě nevadilo.

Usámovi už vůbec ne.