Velká, tzv. seriózní, média před prezidentskými volbami začala připomínat Rudé Právo a další noviny z doby normalizace. Byla plná oslavných článků, ve kterých je hlavní hrdina, pan Schwarzenberg, vykreslován jako jediný možný zachránce jinak k morální záhubě odsouzeného českého, moravského a slezského lidu. Na jeho podporu se vytvořila i silná kulturní fronta (prosím neplést s Národní frontou). Jenže pan Schwarzenberg, ala „kníže“, má i své temnější stránky, o kterých se v těchto médiích buď nedočtete, anebo jsou podány více než mlhavě.

V tomto trendu většina médií úspěšně pokračuje dál. Zatímco spánek ministra Schwarzenberga při projevu prezidenta ve Sněmovně je brán jako roztomilý výstřelek pána, který nerad poslouchá blbosti, tak Zemanova reakce je považována za nevkus a urážku. Řekl bych, že pravdou je přesný opak. Nicméně se zdá, že blbosti mluví všichni s výjimkou samotného Schwarzenberga, protože se mu ještě nepodařilo usnout při svém projevu. V zahraničních médiích se opakovaně objevují obrázky z jednání či konferencí, při kterých pan ministr sladce spí. Na konferenci o EU pořádané v poslanecké sněmovně se panu Schwarzenbergovi povedlo usnout i u proslovu jeho chráněnce, Saši Vondry.

Možno, že Vondra místo o EU opakoval svoji mantru o PROMOPRO – já nic, já muzikant, všechno ti zlí zaměstnanci úřadu vlády. Pak se nedivím, že i toto považoval Schwarzenberg za blbost a spal.

Jeho hulvátská a urážlivá vyjádření z pozice vicepremiéra a ministra zahraničí na adresu vlády, země, či lidí jsou podávány jako úsměvné vrtochy světa znalého pána. V jiném státu by takový reprezentant byl na hodinu vyražen z vládních funkcí, u nás ne. Jeho komentář k tomu, že vystěhovat Cikány není špatný nápad, že je ale těžko realizovatelný, se může leckomu sice líbit, ale v jiných zemích, na politickou kulturu, kterých se p. Schwarzenberg tak často odvolává, by mu přinesl červenou kartu. Stopka mu měla být vystavena i za to, jak mluví o platnosti tzv. Benešových dekretech, přesněji o dekretech prezidenta republiky. Média i on sám mlží i o tom, jakým způsobem (ne)restituoval svůj majetek a to jak ten přímý (ten restituoval s plnou parádou), tak ten nepřímý, kde se měl jako adoptivní syn podle závěti postarat o to, aby se i tato část majetku vrátila rodině (ten se ani nepokusil restituovat s odkazem, že není vhodná doba). Jednoduše řečeno, majetek po biologickém otci získal od státu pro sebe bez problému zpět, zatímco o majetek po adoptivním otci státu ani nepokusil a příbuzní tak ostrouhali. Víc otázek než odpovědí zůstává u privatizace Becherovky atd.

U nás ho toto všechno vyneslo až do křesla předsedy strany TOP 09 a na post vicepremiéra a opakovaně ministra zahraničních věcí. Jak od strany, tak vládních funkcí se v kampani nejdříve snažil úporně distancovat (ale servis z toho plynoucí využíval naplno). Když mu to lidi moc nebrali, tak před druhým kolem změnil taktiku a svoji roli bagatelizoval ve smyslu, že za všechno můžou jiní ministři. Distancoval se i od amnestie, kterou ještě 1. ledna chválil, aby ji pak další dny poté, co zjistil, že by mu to mohlo přinést body v prezidentském klání, podrobil tvrdé kritice a ostentativně odešel ze sněmovny (nevím, komu by v řádném zaměstnání prošla taková absence). Amnestie není jeho jediný názorový veletoč. Nicméně toto vše nepřekáželo médiím v jeho adoraci a v konečném důsledku i účasti ve finále prezidentského klání.

Velká média, kontrolovaná jeho dlouholetými kamarády, či sponzory, toto vše nezajímá, případně pokud se i něco provalí, tak mlží. A novináři, jinak známí svými pichlavými dotazy a zajímavými dedukcemi, si najednou berou servítky, či si ordinují bobříka mlčení. A tak bez komentáře, či hlubší analýzy, nebo bez odpovědi zůstal např.:

První fakt, že pan Schwarzenberg patří za jednoho z největších politických turistů v porevoluční době. Vystřídal minimálně 5 různě zaměřených politických stran a hnutí. V každém uskupení vydržel jen po tu dobu, co z něho něco měl. Nikdo ho zatím za tento zajímavý přístup pořádně „negriloval“, či aspoň nekomentoval. Proč asi? V poslední době sice kde tu nějaká cílená, či obecná otázka na to padla, ale jeho vysvětlení, že to byla „zvědavost“, nebo členství ve straně je něco jako členství v klubu chovatelů a pokud někoho přestanou bavit „belgičtí králici“, tak jde o dům dál, je opravdu hodně špatný vtip. Nicméně tazatelům to stačilo, ale asi nejen já mám dojem, že z nás dělá blbce. Dokážete si představit, co by se v médiích dělo, kdyby něco podobného řekl např. Nečas, Sobotka, či další představitelé různých stran?

Druhý fakt, že pan Schwarzenberg odmítl opustit vládní funkci před prezidentskou kampaní, a neudělal to ani před druhým kolem, i když o tom údajně uvažoval…(!!!!). Pan Schwarzenberg nás už dvacet let poučuje z pozice světaznalého bohéma a politika o politické kultuře zemí, které jsou více na západ než ta naše. Sám se ale podle toho nechová. Když mu premiér Nečas na jaře loňského roku jen naznačil, že by bylo vhodné v souvislosti s kampaní odejít z vládní funkce, tak mu Schwarzenberg kontroval, že pokud bude na to tlačit, tak celá TOP 09 odejde z vlády. Nečas se samozřejmě hned stáhl (mimochodem, i vydírání, či výhrůžky patři do arzenálu Schwarzenberga, a když je v úzkých, tak to používá je docela často – přednedávnem, nemaje argumenty, se tak předvedl v souvislosti se sporem ohledně jmenování velvyslanců).

Kandidát na funkci prezidenta a zároveň vicepremiér a ministr zahraničí tak mohl po celou dobu kampaně využívat (zneužívat) oproti protikandidátům řadu výhod. Kdykoliv vystoupil jako vicepremiér či ministr zahraničí, tak buď podprahově, anebo díky médiím i často přímo, působil i jako kandidát na prezidenta.

Horší je ale skutečnost, že ať chtěli, či nechtěli, tak se na jeho kampani přímo podíleli i pracovníci ministerstva zahraničních věcí, potažmo celé státní správy. Kdo totiž rozliší, zda podklad na cokoliv je připravován pro výkon vládní funkce, anebo použit i pro kampaň? Zatímco ostatní kandidáti se museli spolehnout jen na své týmy, sympatizanty a stranické aparáty, tak pro pana Schwarzenberga pracovala (ne)dobrovolně i celá státní správa. Další třešničkou na dortu této nehoráznosti je fakt, že stát díky tomu, že pan Schwarzenberg je ve funkci, jaké je, mu platil např. i náklady na cestování. Proč si to nikdo z médií, které jinak ostřížím okem sledovali počínání jiných kandidátů, toho všeho nevšiml? Nebo si to novináři nesměli všimnout?

Třetí fakt, že Schwarzenberga na billboardech propagoval posmrtně p. exprezident V. Havel. Takový způsob prezentace spřízněnosti je nevkusný a ubohý. S velkou těžkostí lze skousnout výroky některých podporovatelů p. Schwarzenberga, že on a pan Havel jsou si spřízněni (osobně mám na to jiný názor), ale obrovský billboard p. Havla s trikem s nápisem Karel a jeho fotkami je opravdu vrchol nekorektnosti (slušně řečeno). I toto Schwarzenberg posvětil ve snaze získat další hlasy. Co na to média? Místo zasloužené zdrcující kritiky, nic.

Čtvrtý fakt, že p. Schwarzenberg absolutně nezvládá řízení resortu Ministerstva zahraničních věcí. Příkladem toho budiž např. chaotické zavírání zastupitelských úřadů, posléze chabě zdůvodněné tím, že to už dělal jeho předchůdce (zapomnělo se ale dodat, že na základě „dědictví“ po 1. Schwarzenbergově působení na ministerstvu – 2007-09). Ale byla to Schwarzenbergova administrativa, která vyčíslila astronomické úspory, které tímto na pohled populárně-populistickým krokem získá. Jediným „ziskem“ bylo ale oslabení naší ekonomické diplomacie, obchodních styků a řady historických vazeb, mající kořeny již v 1. republice. Média už vůbec nekomentovala několikanásobně menší sumu z konce loňského roku, která se skutečně získala prodejem nemovitostí a ani to, že se většinu nepodařilo prodat. Trochu zarážející po té masáži, která se nám dostala ze strany Schwarzenberga ohledně proklamovaných úspor při rušení úřadů.

Ukázkou neschopnosti je i válka s Ministerstvem průmyslu a obchodu, kdy Schwarzenberg (a jeho lidi, které dosadil do funkcí), nepochopili, že zahraniční politika 21. století není jen o salonních diplomatech. Bez nadsázky lze říct, že Schwarzenberg je hrobařem ekonomické diplomacie.

Nepochopil ani změny, které v rámci EU přinesla Lisabonská smlouva. Výsledkem bylo, že dlouhé měsíce Schwarzenberg blokoval vytvoření postu státního tajemníka pro evropské záležitosti na Úřadu vlády, a když nakonec vznikl, tak vytvořil „truc“ post na Ministerstvu zahraničních věci. Tato šaškárna pobavila všechny země a to nejen v Evropské unii.

Za šaškárnu ale nelze označit to, co se událo a děje v oblasti IT zakázek, některých dalších finančních projektů na Ministerstvu zahraničních věcí, ale i personální politiky. Trochu se tomu blíží výraz „tragikomedie“. Tragédie proto, že např. v IT zakázkách to stálo zaměstnání člověka, který na nesrovnalosti a ne malé, ukázal a komedie v tom, jak se k tomu postavila média a samotný Schwarzenberg. Průšvih v IT zakázkách nešlo ututlat a tak se ho ujala i média. Hlavní mediální roli v něm sehrál dnes již bývalý ředitel odboru IT a bývalý zaměstnanec ministerstva na straně jedné a Schwarzenberg na straně druhé. Tento ředitel s posvěcením ministra podrobně zdokumentoval všechny podivnosti a předal je Schwarzenbergovi. Schwarzenberg podle svých slov shledal, že skutečně nastal problém a informoval policii, která si vyžádala podklady a opakovaně celou záležitost jako bezpředmětnou uzavřela. Potud je všechno v pořádku. Média (a ani policie) si ale nevšimla, že dnes již bývalý ředitel IT veřejně několikrát uvedl, že podle jeho zjištění Ministerstvo zahraničních věcí nepředalo k případu všechny dokumenty. Schwarzenberg, kterému média přikládali až nepřirozenou bezúhonnost, již cudně ke sdělení ředitele IT mlčel. A ministerstvo neselektovalo dokumenty jen jednou. Když policie vyšetřovala jiné finanční projekty, týkající se např. podpory ekonomické diplomacie, tak MZV opět předalo jen vybrané dokumenty, ze kterých policie buď nemohla nic vyčíst, anebo podezření bylo nasměrované na předem vybraného „vnitřního nepřítele“, kterého se bylo třeba za použití všech prostředků zbavit. Ostatně, když nejvyšší pražská státní zástupkyně, paní Bradáčová, sumarizovala „prohřešky“ protikorupční policie, tak mluvila i o ministerstvu zahraničí. Zatímco ostatní kauzy novináři podrobili pečlivému zkoumání, tak ohledně MZV nezaznělo nic. Proč asi, vážení reprezentanti tisku?

Stejně tak jak pokus médií zatáhnout do problematických zakázek v souvislosti s ekonomickou diplomacií exministra Kohouta, přičemž vše se odehrávalo za ministra Schwarzenberga, který dopustil neskutečný nepořádek (pořádek v tom udělal až Kohout). A když se ukázalo, že je v tom Kohout nevinně, tak se mělo se stejnou vehemencí objevit v palcových titulcích jméno Schwarzenberg. Proč se tak nestalo? Ohledně této kauzy lze ještě čekat nejedno překvapení, ale zdá se, že média poté, co se začalo ukazovat, že celé bylo jinak, než o tom psala, najednou ztratila o případy zájem.

Ale zpět k IT. Výsledkem této konkrétní tragikomedie bylo, že z ministerstva byl propuštěn ředitel, který s požehnáním Schwarzenberga poukázal na nesrovnalosti, ve kterých jak se ukázalo, rozhodovali lidé z úzkého kruhu ministra. Média sice konfrontovali ministra s tímto zjištěním, ale spokojili se s odpovědí, že ho mrzí jeho propuštění, ale že v tom nemůže nic udělat. Tak komedie, nebo tragédie, či obojí? Je samozřejmé jednoduché křičet na jiného, že nezvládl řízení resortu a vyžadovat vyvození osobní odpovědnosti (Vondra a PROMOPRO), ale nevidím až tak velký rozdíl mezi tím, jak Vondra kontroloval finanční toky a své lidi a jak Schwarzenberg (navíc u Schwarzenberga jako rezortního ministra, šlo o přímou odpovědnost, u Vondry ne). Kupodivu Schwarzenberg žádnou osobní odpovědnost z podivných zakázek nevyvodil a média ho rovněž milosrdně nechávají na pokoji. Kapitolou samou o sobě je i Schwarzenbergova urputná snaha o prodej Štiřína, jako nepotřebného majetku. Jenomže nepotřebný majetek z něho udělal právě ministr Schwarzenberg a všem pak vsugeroval, že je zbytečný.

Schwarzenbergova „nemohoucnost“ v případě vyhozeného ředitele IT je zarážející i z jiného důvodu. Právě z rozhodnutí Schwarzenberga musela ministerstvo opustit řada špičkových diplomatů. Pravdou je, že někteří odešli raději dobrovolně poté co jim Schwarzenberg osobně, nebo prostřednictvím svých nejbližších spolupracovníků jasně sdělil, co je čeká a nemine. Jejich jediným proviněním bylo, že patřili k těm, co mají podrobnou znalost „kuchyně“ ministerstva, ale nekloní hřbety a překáželi by řádění Schwarzenbergovy kliky. Mimochodem, jmenování a odvolávání ředitelů podepisuje ministr.

Perličkou na závěr této části může být pohled na statistiku 1. kola voleb na zastupitelských úřadech v zemích, kde je minimální krajanská komunita, tudíž kde je zřejmé, že volili většinou jen zaměstnanci ministerstva a jejich rodinní příslušníci. Až na světlé výjimky všude zvítězil jejich nejvyšší nadřízený, kandidát Karel Schwarzenberg. I když se objevil i názor, že hlasy zaměstnanců dostal proto, aby se ho co nejrychleji zbavili.

Samostatnou kapitolou je problematika jmenováni velvyslanců. Zatím co prezident Zeman používá věcné argumenty, tak pan Schwarzenberg hraje na emoce. Kdo ho nezná, tak i v tom mu naletí. Bohužel většina novinářů a laická veřejnost nemá představu, jak to na velvyslanectvích funguje a proto jeho slova o „neplnění ústavních povinností“, nebo kvůli Zemanovi je ohrožen chod úřadů, či máme ostudu v zahraničí, mohou působit hrozivě. Nemá ale v ničem pravdu a navíc buď si nenechal udělat rozbor od ústavních právníků, anebo ho vědomě ignoruje. Podle ústavy je totiž ministr zahraničí opravdu jen pošťák (přesněji, vůbec ho nezmiňuje). Jedna věc je zvykové právo a druhou je Ústava a prezident se rozhodl pro její doslovný výklad. Chápu, že se to někomu, kdo na MZV vystupuje jako neomezený vládce panství, nelíbí. Ale to neznamená, že bude veřejně lhát a přivlastňovat si něco, na co nemá nárok (a nepamatuji si, že by používal tak ostrá slova, když velvyslance dlouhodobě odmítal podepsat Havel nebo Klaus).

A mimochodem, kromě toho, že Schwarzenberg vážně narušil strukturu celého MZV, chaoticky rušil ambasády a ekonomická diplomacie byla pro něho sprostým výrazem, toho pro českou zahraniční politiku zatím nic moc v pozitivním smyslu slova n dělal.

Médiím jsem se tímto snažil dát několik nápověd, na co by se mohli novináři konečně zaměřit a čtenářům jsem chtěl přiblížit některá méně známé, či méně frekventované informace o p. Schwarzenbergovi, největšímu chameleonovi polistopadové politiky.

Všechna fakta jsou stejně závažná a každý z nich by mohl stačit k tomu, aby v politice okamžitě skončil. A pokud by nestačily, tak jsou další důvody, které by ho měly v očích národa diskvalifikovat, např. jeho již vzpomenutý postoj k dekretům prezidenta republiky, či vulgární výrazy kterými veřejně častuje naši zemi a které média bagatelizují, atd.

Jak se totiž ukázalo, média hodně formují úsudek velké části našich obyvatel a pan Schwarzenberg by nemohl mít takovou podporu jakou má, bez adorace médií, kulturní fronty, fan-klubů a části sociálních sítí. Schwarzenbergofilie je jen uměle a účelově vyvolaný mýtus o člověku, který 20 let umně využívá celý systém naší země jen ve svůj prospěch a nevybíravě se chová k těm, kdo si mu dovolí oponovat.

Autor: Karel Černý