Ukazuje se, nakolik prozíravá byla beseda v Jazzové sekci v Praze, která proběhla 21. 9. 2010 a které se kromě moderátorů, Karla Srpa a Stanislava Klimenta, účastnili politologové Jan Zbořil, Oskar Krejčí a právník Václav Pavlíček. Nesla název: Je možné změnit výsledky Druhé světové války? Mimo jiné zde zaznělo, že je tragické, když politické elity historii posuzují, ale neznají ji.

 Léta bádání českých historiků, léta diplomacie a zlepšování česko-německých vztahů jsou rázem zastíněna výrokem, který nemá žádné faktické ukotvení a nezakládá se na pravdě. Výrokem, který může sousedské vztahy pouze narušit – a ničemu neprospívá.

 Historii hodnotí, ale neznají ji…

 Tento výrok se však neujal jenom tak sám od sebe. Zapustil kořínky do živné půdy, kterou mu bohužel svými ne zrovna šťastnými vystoupeními připravili čeští politici. Jednak ministr zahraničí Schwarzenberg, který zpochybnil legitimitu a legálnost mezinárodními dohodami posvěcených kroků prezidenta Beneše a prohlásil, že jeho dekrety jsou neplatné. Tím, že tento výrok nespecifikoval, zpochybnil platnost všech Benešových dekretů, včetně těch „od počátku“, jejichž zrušení by ve svém důsledku znamenalo revizi výsledků druhé světové války.
 Stejně nešťastné pak bylo vystoupení Petra Nečase na Sudetoněmeckém sněmu. Už to, že si premiér jako partnera k jednání zvolí úzce vyprofilovanou zájmovou skupinu, a nejedná na úrovni předsedů vlády, stojí za povšimnutí. Sudetští Němci nereprezentují německou zahraniční politiku, nereprezentují Německo. Angažování Petra Nečase může v tomto ohledu působit asi stejně, jako by Angela Merkelová přijela na sraz českého hnutí D.O.S.T.
 Doby, kdy Sudetenlandsmanschaft hrál v Německu významnější roli, jsou minulostí. Pryč jsou časy Franze Neubauera, který usiloval počátkem devadesátých let dvacátého století o následující: „Naše právo na domovinu znamená mnohem víc než jenom povolení usadit se na daném území.“
 Německá zahraniční politika již považuje česko-německé vztahy za vyřešené – a organizaci s úzkými zájmy by proto nemělo být popřáváno sluchu, jako by se jednalo o někoho, kdo formuluje německou zahraniční politiku.
 Horší je, co Petr Nečas jako premiér České republiky na Sudetoněmeckém sněmu pronesl, a co bohužel zmínit opomenul (či lépe řečeno, co uvést nechtěl).
 „Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny,“ přednesl v Bavorsku český premiér.
 Jaký měl premiér České republiky k takovémuto prohlášení mandát?
 I když zmínil, že před odsunem („vyháněním“) existovalo něco jako nacismus, nedodal, že odsun byl toliko důsledkem. Důsledkem zastřešeným a zarámovaným mezinárodním souhlasem, důsledkem, který by nikdy nevznikl bez toho, co mu předcházelo. Drtivá většina sudetoněmeckého obyvatelstva chtěla připojení k Říši. To je historicky zadokumentovaný a neoddiskutovatelný fakt. Bylo zde reálné hledisko, že co se iniciovalo jednou, mohlo by se v budoucnu za obdobných podmínek iniciovat znovu.
 Premiér České republiky dále selhal, když mluvil o kolektivní vině. Je zadokumentováno, že odsunutí nebyli všichni Němci v pohraničí, že se zjišťovalo, zda se hlásili k Hitlerovi a nacistickému Německu, či ne. Jistě, při tomto zjišťování docházelo k pochybením a křivdám, ale opět se bavíme o důsledku jednoho z nejhorších novodobých válečných konfliktů, který Československo nevyvolalo.
 Události spojené s odsunem sudetských Němců byly jistě často tragické, vyplývaly ale z anomického stavu, ze stavu, kdy dostávalo zelenou bezpráví. To ovšem zelenou mohlo dostat jedině díky rozbití československého demokratického státu. Naprostá většina sudetoněmecké populace přispěla k jeho zániku – důsledkem pak byl její odsun. Toto ovšem premiér Nečas říci opomněl. Stejně jako okolnost, že během devadesátých let bylo věnováno značné úsilí na obou stranách – české i německé – aby byla formulovaná tečka za bolestnou érou v našich společných dějinách. Co vše napáchala nacistická éra na vývoji Československa, nelze vyčíslit. Kromě hospodářských škod, kdy došlo k rozpadu demokratického státu, jenž vznikl v roce 1918, a kdy protektorát Čechy a Morava sloužil zájmům Říše, kromě mnoha zmařených životů a utrpení celých rodin, je zde škoda, která je jenom těžko uchopitelná. Byl přerván vývoj velmi slibně se rozvíjejícího státu. Byla podlomena jeho obranyschopnost, bylo poničeno jeho hospodářství, bylo zmařeno jeho úsilí o demokratický rozvoj, který by byl doprovázen rozvojem sociálních jistot. Jedině takový stát mohl garantovat demokratická práva i sudetským Němcům.
 Pokud by sudetoněmecká strana požadovala nějaké reálné vyčíslení hmotných škod, musela by německá strana počítat s mnohonásobně vyšší částkou za škody způsobené během druhé světové války. Ztráty na životech a zmařené osudy mnohých rodin jsou potom nevyčíslitelné.
 Nesrovnatelné jsou i majetky osob, které opouštěly beze všeho pohraničí v předvečer druhé světové války (a z nichž řada skončila posléze v plynových komorách) a osob, které čekal po válce řízený odsun. Jedná se o jiné socio-ekonomické skupiny lidí. Po odsunutých Němcích zde žádné výrazné poklady nezůstávaly. Jistě, pro každého člověka je jeho majetek důležitý – a jeho ztráta je pro něho bolestná.
 Období druhé světové války bylo ve znamení bolesti a utrpení. Těžko bude dnes někdo volat před soud letce, kteří bombardovali Drážďany a jiná německá města. Těžko dnes může někdo radit, jak „správně“ se mělo reagovat na činy, které vedly k rozpadu Československa a k vytvoření protektorátu. Těžko si představit, že by se vše odbylo slovy: „Co jsme si, to jsme si, jedeme dál.“ Vznikla zde nedůvěra, nedůvěra opodstatněná, nedůvěra, kterou sdílely vítězné mocnosti.
 Čas pokročil – a je čas na překonání bolestivých historických jizev. K tomu již v česko-německých vztazích ale došlo.
 To, že premiér Nečas znovu otevřel dávno uzavřenou kapitolu, není státnické, není prozíravé a není to v zájmu ani České republiky, ani Spolkové republiky Německo. Povede to jenom k jitření starých ran, k rozviřování nenávisti, k zesílenému nacionalismu a k boření všeho dobrého, co se v posledních letech v česko-německých vztazích realizovalo.
 Přitom se ještě v říjnu 2012 mohlo zdát, že česko-německé vztahy netrpí vážnějšími neduhy. Německý prezident Joachim Gauck navštívil jako první německý prezident Lidice a poklonil se zde památce obětí nacistického teroru.

 Kdepak je ta učitelka, co už nám nebude lhát?

 O to více je nepřípustné, aby se v médiích prezentovaly nepravdivé údaje a aby bez odezvy zůstávaly takové výroky, které v žádném případě neodpovídají faktům.
 Není přípustné, aby se oficiálně mluvilo o fiktivních miliónech zabitých Němců v rámci jejich odsunu. To by byl plivanec všem historikům, kteří léta dávali díky mravenčí práci údaje o skutečných počtech obětí dohromady, např. Václavovi Kuralovi či Janu Křenovi.
 Byl by to výsměch vlastním dějinám:
   „Podle úředního sdělení ministerstva vnitra, jež se opíralo o odevzdané dotazníky k 3. prosinci 1938, bylo v českých zemích z okupovaného pohraničí vysídleno do vnitrozemí 151 997 osob (z toho 85 % Čechů, 11 % Židů a 9 % Němců). Zdaleka přitom nešlo jen o státní zaměstnance, kteří při čistkách přišli o práci nejdříve, ale i o další vrstvy obyvatelstva - 23 tisíc dělníků, 8 tisíc živnostníků, 1 tisíc rolníků, zbytek připadal na děti a další rodinné příslušníky. Do tohoto počtu nebyli zahrnuti ti, kteří po Mnichovu uprchli mimo ČSR. Započítáni tam nebyli ani státní zaměstnanci, kteří měli mít zaručeno, že obdrží pevné zaměstnání ve státní službě. Dohromady se jednalo asi o 10 tisíc osob, takže celkově v souvislosti s násilným obsazením pohraničí uprchlo kolem 160 tisíc osob včetně rodinných příslušníků…
Jenže to byl jen začátek. Vyhánění českého obyvatelstva pokračovalo i po datu 3. 12. 1938. Podle odhadů bylo do obsazení Československa v březnu 1939 vyhnáno až 250 tisíc osob. Ze 700 tisíc Čechů jich byla za 6 zimních měsíců vyhnána víc jak třetina. Jejich majetek zpravidla zůstal k dispozici německým obyvatelům. Po zabrání zbytku Československa Němci sami odsun Čechů pozastavili.“
 Jak je to potom s čísly těch, kteří z nějakých příčin přišli během tří vln odsunu o život?
  „Podle výsledků předložených českých studií zahynulo v letech 1945-1946 násilnou smrtí, v internačních táborech, při pracovním nasazení a v důsledku abnormálních podmínek asi 10 000 lidí. K nim je třeba přiradit cca 5 000-6 000 blíže nespecifikovaných úmrtí, která však bezprostředně souvisejí s průběhem odsunu, takže nejnižší počet obětí se podle dosavadního stavu bádání pohybuje — bez sebevražd — mezi 15 000-16 000. Tento počet potvrzují i československé statistiky za léta 1945 a 1946, jež uvádějí celkem 22 247 mrtvých, kteří zemřeli v důsledku »násilí, zevních a nevyjasněných příčin« nebo sebevraždy (6 667 případů). Tomu se přibližuje součet prokazatelných 18 889 úmrtí ve zmíněných kartotékách hledaných osob, v němž je obsaženo 3 411 prokázaných sebevražd.“
Antonín Hubený dále ve svém článku na Britských listech ze dne 4. 6. 2009 píše (a mohla by to být adekvátní odpověď panu europoslanci Stadlerovi):
„Takto se může chovat bulvární časopis, ale dějiny musí být komplexní, jinak nejsou pravdivé. Samozřejmě, že pokud bylo cílem této diskuse zvýšit prodej Krystlíkovy publikace Zamlčené dějiny, pochopím to. Čestnější by však bylo zaplatit si reklamu v tiskovinách a netvářit se jako historik. Nebo se otevřeně přihlásit k sudetoněmeckému landsmanšaftu, aby bylo jasné, čí píseň zpívá.“

 Co je naprosto nepřijatelné, aby se zamlčovaly dopady druhé světové války a dokonce se omlouvaly s tím, že teprve potom nastoupilo to pravé vraždění.
 V tomto duchu je např. sestavena kniha „Slyšme i druhou stranu“, která se tváří jako „Dokumenty o vyhnání Němců z českých zemí“.
 „Vyhnání sudetských Němců a metody přitom používané se bezpochyby vyznačují charakteristickými rysy vyhlazování národa čili genocidy“, uvádí se v této knize na straně 18.
 „Jedním z prvních opatření československého ministerstva vnitra bylo zřízení sběrných táborů pro Němce. Byly často zřizovány podle vzoru německých koncentračních táborů a hrůzy, které se tam děly, si podle zpráv vězňů, kteří zažili jak německé tak české koncentráky, s hrůzami německých táborů v ničem nezadaly. V moha případech byly životní podmínky po válce zřízených českých sběrných táborů ještě podstatně horší než v Dachau nebo v Buchenwaldu.“ (strana 15).
 Zde je patrná snaha postavit mezinárodně schválený odsun a nacistické koncentrační tábory, v nichž docházelo ke genocidě (nejen) židovské populace, na jednu bázi. Prezident Beneš je potom líčen jako diktátor, který svévolně porušoval mezinárodní právo. Nejraději by ho viděli před mezinárodním soudním tribunálem. Takovýto výklad dějin je jeho hrubým a manipulativním zkreslením a je zapotřebí na něj reagovat.
 Miloš Pick ve svém článku Přepisování dějin místo pokání, který zveřejnil 25. 7. 2011 na Britských listech mj. píše:
 „Česko-německá deklarace z roku 1997 rozlišuje pojmy vyhánění (pro divoký odsun) a násilné vysídlení (pro ostatní organizovaný odsun) Němců z Československa po druhé světové válce (Termín Vertreibung, je v SRN uzákoněn od počátku 50. let a je všeobecně a paušálně užíván). Čsl. -německá komise historiků se ale na začátku svých jednání jednomyslně shodla na dvojí terminologii: vyhnání pro tzv. divoký odsun, ale pro ostatek organizovaného odsunu (když cesty z ČSR byly poměrně krátké, odsun z ČSR uznán okupačními mocnostmi, Američany a Sověty, za řádný, dobře organizovaný , pro transporty byly vyhrazeny např. všechny léky, jež ČSR dostala od UNRRY a čsl. lékařská služba prof. Rašky byla vysoce hodnocena) odsun či vysídlení. Rozlišení pojmů vyhánění a násilné vysídlení je i v platné Česko německé deklaraci.) Vyslovuje i českou lítost vůči těm nevinným. Dnes ale jestřábi líbivými slovíčky lákají holubice ke zpochybnění tohoto rozlišení a dokonce vyvíjejí tlak na české omluvy za něj i za celkový odsun. Tedy také a dokonce převážně těch vinných?!“
 Obzvláštní nenávist vůči prezidentovi Benešovi zaznívá v knize Slyšme i druhou stranu na mnoha místech, zvláště markantní je to např. zde: „Místo, aby z minulých desetiletí vyvodil státně politické poučení, plánoval dr. Beneš v exilu jiné řešení sudetoněmeckého problému, a po roce 1945 také uskutečnil se svými spolupracovníky plán, který dané problémy musel jen nadmíru zostřit; byl to plán, který Hitler ve vztahu k českému lidu zavrhl: násilné vyvlastňování a přesídlení celého národa v srdci střední Evropy“ (Slyšme i druhou stranu, s. 9-10).
 Lepší příklad znásilňování historie je jen těžké dohledat. Fall Grün, tedy vojenské obsazení Československa – se nerealizoval jenom díky Mnichovské dohodě a pozdějším událostem z 15. 3. 1939. Ve vzduchu též viselo tzv. Konečné řešení české otázky, k němuž nedošlo ne snad pro Hitlerův útlocit, ale prostě proto, že se Hitlerovi zpočátku hodila česká pracovní síla a že Hitler válku prohrál. Do konce tak byla vysídlena necelá stovka obcí s asi 50 000 obyvateli.
Historická pravda by měla zajímat nás všechny. Nebudeme-li svou historii znát, budeme-li ji různě překrucovat a upravovat, nebudeme-li se o ní dostatečně učit na školách, ztrácíme kus své identity, ztrácíme jeden z důležitých rysů každého národa.
 Bylo-li v emočně vypjaté a mediálně hysterické prezidentské kampani současnému prezidentovi, Miloši Zemanovi, předhazováno, že „lže“, je zajímavé (vlastně ani není), že ta samá klaka je nyní zticha – a k údajným miliónům zavražděných Němců v ústech pana europoslance se nevyjadřuje. Pojem „lež“ se zkrátka do krámu hodí jenom někdy – a to ryze účelově.

 Dějepis podle Nečase

 Kde tedy jsou, naši ochránci „pravdy“? Kde bijí na poplach a burcují občany, aby nebyli ke lži lhostejnými? Nebijí, neburcují, neangažují se. Tohle by naší pozornosti uniknout nemělo.
 Bylo by totiž tristní, kdybychom se učili dějepis podle Petra Nečase či Karla Schwarzenberga. Potom by totiž naše dějiny mohly vypadat (v mírné nadsázce) nějak takto. „Roku 1918 bohužel vzniklo jakési Československo, na čemž měl lví podíl i budoucí válečný zločinec, E. Beneš, který by dnes jistě pykal v Haagu – a sním Churchill a celá tahle banda. Kvůli vzniku tohoto státního útvaru sudetští Němci trpěli – a museli se nakonec přihlásit opět ke své vlasti. Válka pro nás zase tak špatná nebyla, hlavní útrapy přišly až po ní. Pobili jsme mnoho Němců – a ty, které jsme nepobili, jsme sprostě vyhnali. Benešovy dekrety jsou špatné, ono celkově ta válka nějak nedopadla dobře… Ale my už to dnes napravíme.“

 Nedopusťme, aby se s fakty lavírovalo podle partikulárních mocenských zájmů. Zajímejme se o svou historii. Trvejme na smlouvách, které byly po složitých jednáních uzavřeny a neotvírejme Pandořinu skřínku nenávisti a zloby.

 Hledejme společnou budoucnost v míru a ve spolupráci, v rozvíjení základů, na nichž má stát Evropská unie, která by měla být zárukou, aby již k dalším nesmyslným vražděním v Evropě nedocházelo.
 V zájmu obou sousedních států je, aby se historie nepřepisovala. Abychom si ji pamatovali a nesli ji v sobě. Abychom ji dokázali vnímat se všemi šrámy a důsledky. Abychom dokázali jít dál.