České školství to opravdu nemá lehké! Plníce společenskou objednávku chrlí dnes tolik titulovaných polovzdělanců, že je až s podivem, že dnes nemáme nějaký titul všichni.Titul, který je v naší zemi tak ceněným doplňkem prostého jména a příjmení, ať před nebo za naší totožností.

Nutno dodat, že tato tradice je historickým pozůstatkem rakouského mocnářství, která jako zcela třídní společnost, řadila své občany pomocí titulů rovnou do určitých vrstev, což poté samozřejmě znamenalo i výraz určité společenské úrovně. Zde je ovšem třeba dodat, že absolvovat v tehdejší době dnes „obyčejné gymnázium“ bylo velmi náročné! A vysokou školu? S tím dnes nemáme prakticky žádné srovnání.

Ve společenstvích vybudovaných na občanském principu tato tradice neexistuje. Stačí se podívat do telefonního seznamu. Doktora tak poznáte pouze v nemocnici, protože to má na vizitce, aby nebyl zaměněn s prostým zřízencem (lapiduchem) a u inženýra, či jiného vzdělance máte holt smůlu.

V naší od nepaměti velmi snobské společnosti nyní docházíme k důsledkům tohoto titulového zbožňování. Je třeba zdůraznit, že tento stav není vyústěním doby po roce 1989, ale již daleko předtím. Po převzetí moci „dělnickou třídou“ v roce 1948 to totiž všechno začíná! Vzpomeňme různé druhy zkrácených dělnických studií, jejichž absolventi pak nahrazovali letité, ale politicky nezpůsobilé manažery. Také to podle toho vypadalo. Vrcholem tohoto vzdělávacího prznění byly např. právnické dvouletky, které opravňovaly absolventy honosit se titulem doktora práv, nebo titulem RSDr.(RerumSrandareDoktorum), který se někteří z poslanců KSČM nestydí používat dodnes.

Jaký div, že po roce 1989 tato titulománie vypukla v plné míře. Přibyl totiž soukromý sektor školství! A tam se pak děly věci!

A dějí se dodnes! Vzpomeňme na „zázračné“ studenty z řad vrcholových politiků, kteří dokázali (bez zkoušek) vystudovat za méně než polovinu studijního času, nebo získali diplom podvodným způsobem. A své pochybné tituly řadí bez studu před svá jména dodnes!

Jaký div, že společnost na tuto hru přistoupila a jako vždy se přizpůsobila! Titul se tak stal společenskou objednávkou, protože nikoho nezajímalo, jak je získán.  A co je nejhorší, zda skutečně prokazuje potřebnou kvalifikaci nositele onoho titulu.

Představme si podobnou situaci třeba v lékařství! To aby se člověk vyšetřoval i operoval sám!

Ministerstvo školství by se například mělo zamyslet nad tím, že přiděluje peníze školám podle počtu nabraných žáků či studentů. Nehledí se na kvalitu, ale na kvantitu. Střední školy většinou nabírají žáky bez přijímacího řízení, což znamená, že se na střední školy dostanou i průměrní a podprůměrní žáci, kteří většinou jen plní ambice svých rodičů a podle toho pak studium vypadá. O soukromých školách ani nemluvě.

Přitom u nás tak zoufale chybí řemeslnící, kteří by se nemuseli bát společenského pohrdání! Maturitu má kde kdo, ale něco opravit už neumí skoro nikdo!

Z těchto a mnoha dalších důvodů OK strana usiluje o navrácení společenské vážnosti řemeslníkům! Usiluje i o zastavení nesmyslné preference středoškolského  vzdělání před odborným. OK strana se též zasazuje o výraznou kontrolu studijní úrovně i na vyšších odborných a vysokých školách. OK strana tvrdí, že struktura školství musí vycházet z potřeb trhu práce! Což je jeden z velmi důležitých předpokladů pro snížení nezaměstnanosti v celé společnosti!

 Anna Mentová (dlouholetá pedagožka),

Napsal: Jan Olša