Zdeněk Reimann 2 2015

Určit počátky historie není jednoduché. Současné generace se mohou jen domnívat, jak to všechno začalo. Asi vírou v něco, strachem z něčeho jiného, z čehož se vyvinulo náboženství. Víra v nepochopitelné, strach ze zla a trestu za hříchy, jejichž páchání se neumíme vzdát. Vznikala morálka, hodnoty, přikázání a zákazy, potřeba bezpečí a touha někam náležet, náležet ke skupině stejně cítících, stejně věřících, stejnému národu, stejnému království, stejné společnosti.

Lidé bojovali, žili a zabíjeli ve jménu Boha, ve jménu krále, ve jménu myšlenky, ve jménu hodnot. Po obdobích českých králů přišlo Rakousko-Uherské mocnářství, z něhož vzniklo Československo, z něhož se vylouplo Česko. Teď jsme jaksi dobojovali, nemáme už za co se bít, o co usilovat. Nic nám nechybí, zdá se. Podle průzkumů veřejného mínění nejsme příliš hrdí na příslušnost k současnému národu tunelářů a podvodníků. Kromě Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla si prezidentů nevážíme, protože nedovedli a nedovedou udržovat zažité hodnoty, ani tvořit nové.

Jsme sice národ rozdělený vztahem k nedávné minulosti, leč rozum by měl velet táhnout za jeden provaz, sledovat společné cíle, radovat se ze společných vítězství a úspěchů, měli bychom umět si rovnoměrně dělit akumulovaný zisk. Podle ústavy přijaté hned po pádu komunismu by měly být všechny strukturální změny státu schváleny referendem, ale to se při rozdělení Československa nestalo. Česká republika podle názoru mnohých legitimitu postrádá. Žijeme ve státě, který z ústavněprávního hlediska neexistuje. Je zapotřebí navrhnout a schválit ústavu, kterou spoluvytvoří lid, nikoliv straníci sledující vlastní prospěch. V jakémsi chvatu jsme schválili verzi prozatímní ústavy v dobré víře, že případné nedostatky se ošetří později. Což se nestalo. Jsme tedy neústavní stát ovládaný politickými elitami se souhlasem mlčícího lidu. Je toto demokracie, nebo podvod na ní?