Lenka Procházková

4.5.2015

Není to tak dávno, co jsme uvěřili, že můžeme žít ve společném evropském domě. Měl to být bezpečný dům, jehož obyvatelé k sobě cítí vzájemnou úctu a dodržují závazná pravidla soužití. V takovém mírumilovném evropském domě by nikdo nemohl toleroval násilí, nikoho by ani nenapadlo podpořit v jednom z bytů společného domu ozbrojený převrat a pak jej legalizovat. Přesto k tomu došlo, když byt se jmenovkou Ukrajina vyvlastnili pučisté a když ten zločin zhodnotili správci našeho společného domu jako vítězství demokracie. Vavřínem ozdobená junta, která dnes vládne na Ukrajině, stvrzuje demokracii tím, že jako přesvědčující argument užívá těžké zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu.

Co to vypovídá o Evropě?

Fasáda evropského domu je rozpukaná už od bombardování Jugoslávie a dnes nastává fáze bourání nosných zdí.

Před rokem jsme na internetu ohromeně hleděli na snímky lidí zavražděných v Oděse. Z videí bylo zřejmé, že útočníci vraždili s vášní... Jedna sekvence zachycovala skupinu dívek, sedících uprostřed chaosu na dlažbě. Zprvu to působilo téměř jako piknik, pak jsem poznala, že plní lahve benzínem. Vypadaly pracovitě a vesele, to je málo, přidej! hecovaly se, zatímco lidé uvěznění v hořícím domě už skákali z oken. A pak jsem si s děsem přečetla komentář českého novináře, který od svého psacího stolu vytipoval v zuhelnatělých tělech obětí ruské agenty...

Hrůzný masakr spáchaný v Oděse, nebyl vyšetřen. Vrahové chodí beztrestně po ulicích, jakoby měli plášť neviditelnosti. A Evropa k tomu mlčí. Když říkám Evropa, myslím tím ty dobře oblečené a skvěle placené takzvaně odpovědné politiky, kteří se nám denně zjevují v televizi jako olympští bohové. Jak to, že naši bohové nekonají? Proč masakr v Oděse, stejně jako vraždění na Majdanu a sestřelení civilního letadla překryli rouškou? Proč připustili občanskou válku na jihovýchodě Ukrajiny? Proč mlčí k zabíjení oponentů junty? Odpověď je prostá. Ze strachu.

Naši současní olympští bohové jsou totiž zbabělci. Bojí se pohlédnout pravdě do očí, protože pak by museli proti poznanému zlu zakročit. Oni však toto zlo sami pomohli rozdmýchat, když podpořili a glorifikovali ozbrojený puč v Kyjevě. Stáli jako kmotřičky nad kolébkou bezpráví, a teď zavírají oči před hroznými následky své spoluviny. Pravda je pro ně nebezpečná jako hlava Medúzy. Bojí se, že při pohledu do její tváře by zkameněli. Ale oni už zkameněliny jsou! Trčí nehybně na svých vyvýšených místech jako ty kamenné hlavy na Velikonočním ostrově.

Římský básník Ovidius varoval před lhostejností ke zlu těmito slovy: Zlu se hned zpočátku postav, dlouhým váháním zesílí a pozdě pak přichází lék.

Toto varování, napsané před dvěma tisíci lety, je pořád aktuální. I v ČR sílí hlasy, které před rokem označily oběti v Oděse za ruské agenty. Dnes doporučují preventivně zabíjet všechny podezřelé obránce pravdy, aby lež měla klid na svou práci. České kamenné hlavy zatím tuto doporučovanou fašistickou praktiku slovně odsuzují, ale nevadí jim, že jsou vytvářeny seznamy „závadových“ takzvaně prorusky smýšlejících osob a stejně „závadových“ internetových serverů. Epocha jediné povolené pravdy se znovu vrátila a nutí každého z nás, aby se zařadil. Buď podle své zbabělosti nebo podle své odvahy a svého svědomí.

Funguje to. Mnozí už se bojí přihlásit se k pravdě, aby je nepotrestala. Když je slovo Rusko oficiálně užíváno jako synonymum ďábla, pak je o trouby andělské rvačka. V naší zemi už je to tradice, že kdejaký postrašený trouba se hrne do kapely. Je mu jedno, že je to kapela funebráků. Hlavně, že si na chvíli taky vrzne, při té společné cestě ke hřbitovu.

Nedávno jsem náhodně narazila na starší humorný výrok Woodyho Allena: Vzal jsem si kurs rychlo čtení a přečetl Vojnu a mír za dvacet minut. Je to něco o Rusku.

Je zřejmé, že většina kamenných hlav a mediálních šamanů, kteří nám dnes kážou něco o Rusku, absolvovala nejen kurz rychlo čtení, ale i kurs rychlo psaní a rychlo lhaní. Takové rychlokursy neprobíhají jen v naší zemi, sponzor potřebuje vyškolit odborníky na Rusko po celé Evropě. Absolventi rychlokursů se pak cynicky prohlašují za elitu, za světlonoše, když naši loď zvanou Evropa rejdují do tmy, ozařované jen záblesky výstřelů a pochodněmi nácků.

Cenzurují náš protestní křik, neposlouchají naše argumenty, ale vyžadují, abychom my poslouchali je.

Takové jednostranné komunikaci se říká diktatura. Kamenné hlavy a další absolventi rychlokursů to však nazývají demokracií. V každém projevu se tímto slovem zaklínají. Zřejmě se jím budou obhajovat i před soudem, kde nakonec všichni skončí.

Kdy to bude? A dojde k tomu vůbec? Neshoří náš vratký dům v požáru války? To záleží především na nás. Nespoléhejme na zázraky, ani na věčnou trpělivost a rozvahu ruských politiků. Jsou situace, kdy každá trpělivost končí. Neztrácejme tedy čas spekulacemi a prognózami, ale využijme jej k přesvědčování lidí z našeho okolí. Každý z nás má asi příbuzné nebo kamarády, kteří už podlehli mediální masáži. Nenechávejme je v tom nebezpečném tranzu, zatřesme s nimi a probuďme je dřív, než je probudí povolávací rozkazy. Argumentů máme dost, neostýchejme se je vyslovovat znovu, znovu a znovu. Je to únavné, ale když si uvědomíme, že každý probuzený člověk se pak stane dalším spojencem pravdy, povzbudí nás to.

Evropa je dnes plná lidí smýšlejících jako my tady. Lidí, kteří se nedají zastrašit výhružkami. Až všichni vyjdeme na ulice a náměstí, překřičíme tu lež. A poženeme ji před mezinárodní soud.

Ten budoucí soud nad zabijáky lidskosti a hrobaři míru se už nebude konat v Norimberku, a samozřejmě ani v Haagu. Měl by se konat v Oděse! V tom domě, kde naši bratři a sestry umírali v plamenech.

Pevně věřím, že to tak bude. Pevně věřím, že to nevzdáme. Protože pokud by zanikla spravedlnost, nebyl by už žádný důvod, aby lidé dál žili na zemi.