Co Moskvě ze všeho nejvíc vadí: Svobodní občané, dobře ozbrojení a odhodlaní svoje svobody účinným způsobem bránit!!! Další příklad ze Švýcarska!!!


 

V případě, že se příslušníkům menšin nedaří prosadit svá práva, cítí se ve vlastním státě jako druhořadí občané a nikdy se  také neztotožní se státem, ve kterém žijí a platí daně. Je to však v rozporu s proklamovanými zásadami svobody a rovnosti občanů před zákonem. Viz:

Proč musí být PARLAMENTNÍ demokracie vystřídána demokracií PŘÍMOU a jakým bezpečnostním rizikům pro svobodu a demokracii se díky tomu můžeme vyhnout!
 

Naproti tomu stát, který zajistí svým menšinám právo na sebeurčení, získá v nich spokojené občany, kteří budou podporovat svůj vlastní stát. Předejde se tak všemožným konfliktům, které vznikají v případě, že menšiny nemají možnost seberealizace a prosazení svých lidských a občanských práv. Pokud stát právo na sebeurčení menšinám nezajistí, tyto menšiny často nemají jinou možnost jak se prosadit, než buď jednat v rozporu se zákonem, nebo přinejmenším  užívat problematické postupy, které jsou ve svých důsledcích pro stát destabilizující a destruktivní.

Existuje však způsob, jak i menšinám zajistit právo na sebeurčení – je to švýcarský systém přímé demokracie.

II. Základní principy švýcarského systému přímé demokracie

Švýcarsko sice nemá téměř žádné suroviny, má poměrně nepříznivé klimatické podmínky, malou rozlohu a poměrně málo obyvatel ve srovnání se svými velkými sousedy (Itálie, Francie, Německo), a přesto je to jedna z nejlépe prosperujících zemí světa!

I když lidé žijící v této zemi mají různé jazyky, různá náboženství a různou kulturu, v této zemi téměř neexistují vnitřní konflikty.

Ačkoliv jen v průběhu minulého století byly okolní státy dvakrát zmítány krutými válkami, Švýcarsko si vždy udrželo svou neutralitu a v současné době dokázalo dokonce odolat i mocným a krajně nevybíravým centralizujícím tlakům Evropské unie.

To vše se podařilo jen díky zvláštnímu systému jejich státní správy, který je pro občany jediným stmelujícím principem. Jedná se o vyváženou kombinaci držených, sdílených a delegovaných pravomocí na 3 úrovních státní správy: na úrovni obce, kantonu a federace. Díky tomu Švýcarská konfederace existuje v srdci rozbouřené Evropy již více než 700 let!

Tento vyvážený demokratický systém nevznikl rychle. Vyvíjí se od r.1291, kdy tři horské kantony, Uri, Schwyz a Unterwald, založily konfederaci států, k níž se postupně připojovaly další, až dosáhly dnešního počtu 26 kantonů. Švýcarská konfederace nevznikla „shora“ jako všechny ostatní evropské státy, vytvořené na feudálním a později národnostním principu, ale „zdola“ tak, že jednotlivé kantony – vlastně samostatné státy – dobrovolně předaly část svých pravomocí konfederaci. Na základě uplatňování demokratických principů a díky konceptu protestantské reformace, která prohlašovala, že každý má stejná práva na komunikaci s Bohem, se do dnešní doby Švýcarská konfederace rozvinula v dosud nejdemokratičtější systém fungování společnosti.

 

III. Demografické charakteristiky Švýcarska

V důsledku demografického složení svých obyvatel má Švýcarsko velký potenciál pro vznik vnitřních konfliktů. Skupiny obyvatel – vlastně menšiny – protože se dá říci, že Švýcarsko je tvořeno pouze řadou menšin – nespojuje zdánlivě nic. 7 milionů obyvatel žije v 26 kantonech, přičemž:

17 kantonů má jako úřední  jazyk němčinu

4 kantony mají jako úřední jazyk francouzštinu

1 kanton má jako úřední jazyk italštinu

3 kantony jsou dvoujazyčné (Nj, Fj)

1 kanton má 3 úřední jazyky (Nj, rétorománštinu, italštinu)

V zemi jsou dvě náboženství, katolické (44% obyvatel) a  protestantské (55% obyvatel), která se nekryjí jednoznačně s jazykovými skupinami.

Švýcary nespojuje společné náboženství!

Na kulturní vývoj obyvatel země měly vliv tři velké kultury: německá, francouzská a italská. Především ty kantony, které jsou v pohraničních oblastech země, si podržely kulturní tradice svých velkých „sousedů“.  Politicky jsou Švýcaři sice loajální vůči státu, kulturně se však cítí spojení se svými nejbližšími velkými sousedy.

Švýcary nespojuje jedna společná kultura!

Švýcarsko se nestalo „tavícím kotlíkem“ jako tomu je v případě USA, ale zůstalo státem sestávajícím z různých menšin. Článek 1 Ústavy z r. 1874 obsahuje formulaci: „Společně národy 23 suverénních kantonů Švýcarska spojených touto smlouvou, jmenovitě Zurich, Bern, Lucern…a Jura tvoří Švýcarskou konfederaci.“

Aby takto různorodý stát držel bez konfliktů a s plným souhlasem občanů pohromadě, musel zde existovat účinný systém a zejména vyšší hodnoty svobody a PŘÍMÉ demokracie, které na takto vysoké úrovni nikde v Evropě neexistují. Výchozím principem je ústava Švýcarska, která zaručuje rovnováhu individuálních a kolektivních práv. Demokracie je chápána jako nástroj individuálního a kolektivního sebeurčení a tím i individuální a kolektivní svobody. Demokracie tvořená na základě souhlasu neslouží jen k ustanovení zákonné vlády, ale je to i způsob jak zajistit mírové urovnání konfliktů, které je mimořádně důležité pro stát tvořený různými etnickými, náboženskými a jazykovými skupinami. Využívá k tomu důmyslný systém referend na federální, kantonální a místní úrovni, doplněný systémem lidových iniciativ.

IV. Jak švýcarský systém přímé demokracie funguje?

Švýcarský občan má trojí občanství: je občanem obce, občanem kantonu a občanem konfederace. Každý daňový poplatník platí daně obci, kantonu a federální vládě. Demokracie Švýcarska je tedy uskutečňována na třech úrovních: na úrovni obce, kantonu a na úrovni federace. Mezi federací, kantony a obcemi je rovnováha moci.

Na úrovni federace existuje Ústava, která zaručuje stejná práva kantonů na jejich samostatnost. (Historicky kantony část svých pravomocí svěřily federální vládě prostřednictvím Federální ústavy.) Ústava uplatňuje 2 principy reprezentace: reprezentace občanů na základě principu: 1 osoba – 1 hlas v první komoře a reprezentace národů kantonů na základě principu 2 zástupci pro každý samostatný kanton a 1 zástupce pro každý samostatný polokanton.

Na úrovni kantonů - na základě ústav z r. 1848 a 1878 - má jednoznačnou prioritu autonomie kantonů. Každý kanton má svou vlastní ústavu. Avšak v důsledku přibližně 140 ústavních dodatků federální ústavy se původně rozsáhlé pravomoci kantonů postupně přesunuly na federální vládu a tento negativní proces centralizace postupně zmenšil kantonální autonomii.

Ačkoliv je suverenita kantonů omezena, kantony mají všechny tři tradiční státní pravomoci: legislativní, výkonnou a soudní. Mají také značnou ale nicméně limitovanou ústavodárnou pravomoc na uzavírání mezinárodních smluv. Rozhodují o svém vlastním demokratickém systému a určují vykonávání moci v systému jejich přímé demokracie. Rozhodují o své vlastní struktuře vnitřní decentralizace včetně pravomocí místních úřadů. (Pro srovnání: v České republice anonymní byrokracie v centrálních institucích v Praze a velmi často dokonce jen  politická menšina – hrstka vládních politiků -  rozhoduje  o  administrativní struktuře celého státu, tj. o velikosti okresů a krajů, o zahrnutí obcí pod jednotlivé okresy a kraje, rozhoduje, zda se okresy nebo kraje zmenší, zvětší, zruší nebo obnoví, jaké budou jejich pravomoci, které instituce pod ně budou spadat – zda školy, nemocnice, atd., a to  velmi často bez ohledu na přání občanů, kteří v těch krajích, okresech či obcích bydlí, bez ohledu na to, zda si tam určitou školu nebo nemocnici přejí nebo ne.) Ve Švýcarsku si o všech  těchto záležitostech rozhodují přímo občané v rámci svých kantonů nebo obcí, neboť oni sami nejlépe vědí, co a jak potřebují a sami si rozhodují, co chtějí ze svých daní platit. Proč by o jejich daních měl rozhodovat anonymní úředník?

Jsou kantony státy? – mezinárodní právo neuznává skutečnost, že ústavodárné jednotky federace se také mohou podílet na mezinárodních rozhodnutích a speciálně na uzavírání mezinárodních smluv a nedává ústavodárným jednotkám federálních států roli být jejich partnerem před mezinárodním soudním dvorem.

Kantony, stejně jako státy, přijímají své vlastní ústavy. Mají své, sice limitované, ale nicméně nezpochybnitelné ústavodárné pravomoci. Pravomoci vládních resortů nejsou odvozeny od federální Ústavy nebo od federálního zákona, ale jejich legitimita závisí na občanech kantonu. Kantony neodvozují svou legitimitu od federální vlády – jejich pravomoc je a musí být legitimizována jejich vlastními občany.

Na úrovni obcí. Hranice náboženských a jazykových skupin je často dána hranicemi obcí, proto nelze při zajišťování demokracie redukovat vše jen na vztahy kantonů a federální vlády. Je nutno začlenit také místní demokracie obcí. Malé demokracie na místní úrovni jsou základním prvkem švýcarského federalismu. Viz:

Jak funguje systém občanské PŘÍMÉ demokracie a vysoké komunální a kantonální autonomie ve Švýcarské konfederaci!
 

Obecní demokracie jsou těmi jednotkami v základě státu, které zajišťují a rozvíjejí rozmanitost Švýcarska. Obec se stará o každodenní potřeby občanů a prostřednictvím systému přímé demokracie kontroluje finanční výdaje, volí místní parlamenty a členy výkonné rady, rozhoduje o daních a jejich výši, účastní se místního plánování atd. Místní demokracie je velmi podstatnou součástí systému společnosti při zajišťování práv na sebeurčení  a při urovnávání konfliktů. Federální struktura země musí místní demokracii zajistit její existenci – to je v duchu pojetí švýcarského federalismu.

Exekutivní federalismus. Obvykle nejsou žádné federální úřady, které by se přímo zabývaly uplatněním federálního zákona. Tím se totiž zabývají kantony, které jako první interpretují a uplatňují federální zákony a nařízení a kontrolují je prostřednictvím administrativních soudů v závislosti na kantonálních administrativních postupech. Federální úřady tvoří strategie, vydávají federální zákony a pravidla. Kantony uplatňují tato pravidla v rámci své vlastní legislativy. Tedy Konfederace má jen legislativní pravomoc a realizace těchto zákonů je součástí zbývající moci kantonů.

První komora - Státní rada – je volena přímo občany proporcionálním (poměrným) systémem na 4 roky.

Druhá komora – Rada států – má 46 členů, kteří zastupují kantony: po dvou zástupcích za 20 „plných“ kantonů a po 1 zástupci za každý „půlkanton“.

V. Referenda a občanské iniciativy

Referendum jako zasahování lidu do vydávání nějakého zákona nebo rozhodnutí bylo ve Švýcarsku zavedeno postupně – po etapách. Existuje na všech třech úrovních: federální, kantonální a místní.

Referenda na federální úrovni

1848	1874	1891	1921	1949	1977
Ústavodárné povinné referendum   Lidová iniciativa ohledně celkové revize	Legislativní fakultativní referendem	Ústavodárná lidová iniciativa	Smluvní fakultativní referendum (Pro smlouvy s delší platností než 15 let)	Legislativní fakultativní referendem (federální nařízení)   Povinné referendum ohledně naléhavých nařízení měnících ústavu	Smluvní povinné referendum (připojení ke kolektivním bezpečnostním nebo nadnárodním organizacím)

Obligatorní = povinné                                                               Fakultativní =vyhlašované podle potřeby

Legislativní referendum nepovinné je možné buď na základě iniciativy 50.000 občanů (do r.1977 stačilo 30.000 občanů), nebo na základě iniciativy 8 kantonů. Federální státní úřady samy nemohou vyvolat legislativní referendum. Stačí však, že tento úřad vyhlásí ústavodárné téma, aby dosáhl lidového hlasování. Referendum lze žádat ohledně federálního zákona nebo ohledně rozhodnutí s obecnou platností. Referendum vede k odkladu platnosti zákona, ale pokud se jedná o rozhodnutí obecné platnosti, Shromáždění ho může učinit ihned platným, jestliže odhlasuje doložku naléhavosti. Tj.legislativní referendum má odkladný účinek, pokud se nejedná o naléhavé federální rozhodnutí, které získává platnost okamžikem svého přijetí. Jakmile je zákon podléhající referendu přijat oběma komorami, je uveřejněn ve Federálním věstníku a běží lhůta 90 dní, během nichž může být žádáno vyhlášení referenda. Pokud je získáno 50 000 podpisů občanů pro vypsání referenda během těchto 3 měsíců, vyhlášení referenda se stane pro vládu závazným  – úřady nemohou napadený zákon odvolat. Pak jeden měsíc před referendem všichni švýcarští občané dostanou ve formě publikace legislativní text a jako jeho součást veškeré námitky jak proti jeho přijetí, tak i pro přijetí. Občané se pak mohou při hlasování svobodně a vysoce kvalifikovaně rozhodnout.  Je-li vyšší počet hlasů proti než je počet hlasů pro nebo je-li stejný počet hlasů proti a pro, zákon je považován za neplatný a nepřijatý. V opačném případě a nebo pokud nebylo referendum vyžádáno nabude text platnosti.

Povinné ústavodárné referendum. Žádná úprava ústavy není možná bez lidového hlasování a bez získání dvojí většiny: prosté většiny hlasů v rámci celé konfederace a současně souhlasu většiny kantonů. Povinně musí být v referendu schváleny i mezinárodní smlouvy ohledně připojení Švýcarska ke kolektivní bezpečnostní organizaci nebo k mezinárodní organizací a též v případě naléhavých rozhodnutí měnících ústavu. (Pro srovnání: v České republice o změně ústavy rozhoduje prostou 3/5 většinou hlasů 200 členný  Parlament a změnu schvaluje Senát s 81 členy – také na základě rozhodnutí 3/5 většiny. Tedy něco přes 200 volených  zástupců může – v souladu se zákonem – změnit ústavu 10 milionům obyvatel.)

Lidová iniciativa umožňuje libovolné skupině voličů navrhnout celkovou nebo částečnou revizi ústavy. Návrh na referendum musí získat 100 000 podpisů, shromážděných během 18 měsíců (do r. 1977 stačilo 50 000 podpisů). V tom případě federální úřady nemohou lidovému hlasování bránit. Parlament pouze vykonává dohled nad formální správností návrhu. Pokud lidová iniciativa formuluje svůj návrh obecně, hovoří se o požadavku, který Parlament převede na návrh ústavního zákona. Ale nejčastěji se využívá iniciativa ve formě návrhu. Pak Parlament jen může nechat občany hlasovat o tomto textu nebo Parlament může též nechat občany hlasovat o protinávrhu. Iniciátoři revize mohou svou iniciativu stáhnout, když např.úřady slíbí, že se daným problémem budou zabývat. To se v tomto směru liší od referenda, ať již úspěšného nebo ne, které zaujímá ústřední místo ve švýcarské demokracii.

 

VI. Příklad z praxe

Více než sto let trvaly spory ohledně území Jura v kantonu Bern, v němž žili německy a francouzsky mluvící obyvatelé. Lidé z francouzsky mluvící části Jura se chtěli osamostatnit, ale na takto vzniklé vleklé problémy nebylo možno uplatnit žádný ze stávajících zákonů. Nakonec bez zvláštních ustanovení federální  ústavy kanton Bern využil své zbývající pravomoci a udělil právo na sebeurčení lidem žijícím v oblasti Jura.

Nebylo uplatněno pravidlo “vítěz bere vše” tak, jak je popsáno včetně všech nevýhod v I.kapitole tohoto článku, protože tím by byly již předem menšiny zbaveny  veškerých šancí. Kdyby totiž právo na sebeurčení bylo dáno tomuto území jako celku a rozhodující by bylo hlasování na většinovém principu, s důsledky pro celé území, problém by nebyl řešen demokraticky, neboť by menšiny nemohly uplatnit svá práva. Konflikt by to tedy neřešilo.

Kanton Bern proto právo na sebeurčení udělil nejen území Jura jako celku, ale současně též každému okresu a v určitých případech dokonce i obcím (!!!), které vlastně dostaly statut státní jednotky, protože měly právo rozhodnout se, ke kterému kantonu chtějí patřit. Celý postup byl tedy připraven tak, aby se  procesu hledání shody účastnily i menšiny v rámci některých obcí..

Osamostatnění budoucího kantonu Jura probíhalo takto:

1. Nejprve bylo nutno v lidovém referendu přijmout dodatek k ústavě kantonu Bern

2. Hlasování lidí žijících v oblasti Jura

3. Přijetí nových okresů

4. Rozhodnutí obcí

5. Souhlas většiny švýcarských kantonů a občanů Švýcarska integrovat kanton Jura jako novou federální ústavní jednotku v  rámci Konfederace.

Na závěr Švýcarsko udělalo dodatek k ústavě, že kanton Jura bude v ;r.1979 ustaven jako 26. státotvorný kanton Konfederace.

Tento proces osamostatnění byl modelem pro nové opatření, které je součástí nové Ústavy a týká se územních změn – oddělení nebo naopak připojení. V žádném případě to není jednostranné rozhodnutí – je k tomu nutný souhlas za prvé osamostatňující se nebo připojující se populace a za druhé souhlas ze strany všech obyvatel země a též většiny kantonů. Tak tento postup bere v úvahu zájmy menšin a i zájmy většiny. V r.2001 jsou ústava Etiopie a ústava Švýcarska jedinými na světe, které výslovně stanovují postup osamostatnění!!!

VII. Federalismus  a jeho perspektivy

Federalismus jako politický systém byl v průběhu historie jeden z nejdynamičtějších a nejpružnějších, ale současně i jeden z nejkřehčích. Na rozdíl od unitárního státu se může federalismus formovat a vyvíjet velmi rozmanitě. Federální uspořádání však může existovat jen za podmínky, že existuje alespoň minimální souhlas občanů ohledně základních sdílených hodnot v dané federaci. Ve Švýcarsku se nejedná o hodnoty určité rasy, národa, kultury nebo náboženství, ale o hodnoty ryze politické, zajišťující všem občanům Švýcarské konfererace nejvyšší možnou míru svobody, které všechny ostatní národy Evropy mohou Švýcarům jenom závidět, jenž jsou široce sdíleny všemi občany Švýcarské konfederace bez ohledu na jejich rasu, národnost, kulturu nebo náboženství. Jedná se o následující politické hodnoty: federalismus a PŘÍMÁ demokracie. Tyto hodnoty daly vznik politické kultuře, která drží ve všech ostatních parametrech zcela roztříštěný národ spolehlivě pohromadě.(Co drží pohromadě náš stát – jaké principy, jaký systém, jaké hodnoty zajišťují jeho  - alespoň  minimální - soudržnost ? Jaké společné  hodnoty sdílejí občané České republiky??? Jaké jsou její nejvyšší národní zájmy???)

 

VIII. Závěr: Role občana ve švýcarském systému systém přímé demokracie

Ve Švýcarsku je demokracie je chápána jako nástroj individuálního a kolektivního sebeurčení a tím i individuální a kolektivní svobody. Demokracie tvořená na základě souhlasu neslouží jen k ustanovení zákonné vlády, ale je to i způsob jak zajistit nejlepší možnou správu své země a mírové urovnání všech vnitřních konfliktů. Toto mírové urovnání konfliktů je mimořádně důležité pro stát, který je tvořen různými etnickými, náboženskými a jazykovými skupinami. Naše Masarykova I. republika bohužel švýcarský model federalismu a přímé demokracie nepřijala a proto taky zanikla...

Švýcarský systém přímé demokracie není systémem neměnných pravidel, ve kterém se žije pohodlně a který by se sám staral o občany. Je to systém dostatečně otevřený a pružný na to, aby reagoval na potřeby obyvatel a je přitom dostatečně pevný na to, aby odolal silným destruktivním tlakům zvenčí ze strany Bruselu i rozvratům zevnitř. Je dynamický a spojený se svými občany – a s jejich občanskou aktivitou stojí a padá. Občané Švýcarska si svou aktivitou a zodpovědností sami vybudovali svůj unikátní systém, který jim už více než 700 let dobře slouží a ve kterém jsou šťastni.