Ono je ovšem rozdíl se přeřeknout v nějakém běžném rozhovoru – a mít zásadní chyby v důležitém úředním či přímo státnickém dokumentu. Pokud nemá být jmenování vlády fraškou, je důležité si uvědomit, že si nezpíváme text písně Voskovce a Wericha (Ezop a brabenec), ale že je třeba si dát pozor na to, jak se který nominovaný ministr jmenuje – a na jakém resortu má působit. Nad tím podle mého jen tak mávnout rukou nejde.

Ano, jsme jenom lidé - a děláme chyby. Překlepne se občas asi každý. Překlepy však vždy bijí do očí a srážejí úroveň výsledného díla. Ti, kteří prezidentovi republiky vyčítají, že chyby taktně nepřešel, že mu scházely „noblesa a nadhled“, zapomínají, že se až na nějakou tu čárku před spojením „a to“ nejednalo ani tak o chyby gramatické, jako věcné. A ty se přecházejí vskutku obtížně. Pokud máme mít v někoho důvěru, že bude dobře hájit naše zájmy, měl by být aspoň schopen přečíst si to, co podepisuje, co předkládá, za co zkrátka jakýmkoli způsobem ručí. Signál, že se tak nestalo, není pro nás, občany, nijak povzbudivý. Počkejme však s kritikou nastupující vlády sto dní, po které by měla mít hájení. A současně doufejme, že vláda bude dělat vše pro to, aby již po mnohem kratší době přišla s něčím, co budeme moct hodnotit pozitivně, byť by to byl sebenepatrnější náznak trendu.

Vládu čeká celá řada obtížných úkolů, mj. zvrátit narušení sociálního smíru ve společnosti. Čelem by se také ovšem měla postavit k řešení tzv. církevních restitucí. Pokud ji tedy budou zajímat fakta a pokud bude ochotna číst některé dokumenty.

Tři bývalí poslanci ODS, Petr Tluchoř, Marek Šnajdr a Ivan Fuksa, jejichž stíhání bylo zrušeno po zásahu Nejvyššího soudu, žádají odškodnění (výrok soudu je třeba respektovat, na zmíněné poslance je třeba nahlížet jako na nevinné). Jedná se údajně o přibližně čtyři miliony korun pro každého. Na vyřízení nároku na náhradu škody má ministerstvo spravedlnosti šest měsíců.

Nejvyšší soud totiž rozhodl, že “hrdinní rebelové” jsou chráněni poslaneckou imunitou až do chvíle, než se vzdali mandátu – a tak je nemožné je stíhat. Otázkou tak zůstává, co vše může poslanec na půdě Sněmovny beztrestně spáchat.

Tluchořův advokát, Marek Nespala, razí přístup, že nejlepší obranou je útok: “Pro normálního člověka je vazba mučení. Nejpodstatnější z toho je, že pokud by se státní zástupci chovali slušně a podle zákona, tak k tomu vůbec nemuselo dojít. Klienti jsou vedeni snahou, aby autorita řekla, že to bylo špatně. Tady nejde ani o ty peníze, ale o to, že to stíhání bylo nezákonné.”

Slušně chovající se státní zástupce si zřejmě podle Nespaly vůbec nedovolí nějaké “ctihodné” politiky z něčeho obvinit. Jak to ale, že se neřeší jádro věci? Proč tedy zmínění poslanci přes noc radikálně změnili svůj dlouhodobě avizovaný postoj? Co k takovému jednání může vést? Vydírání? Podplácení? Dramatický vnitřní přerod, něco jako obrácení na jinou víru? Nenadále nabytá loajalita s vlastním předsedou strany? Nenadále objevený vnitřní hlas v podobě morálního imperativu? Není v zájmu celé společnosti, abychom toto věděli, zvláště, hlasovalo-li se mj. o majetku v řádech desítek a stovek miliard? Které právní autoritě máme důvěřovat? Zvláště, pokud jsou tvůrci Ústavy opačného názoru než Nejvyšší soud? Bylo pojetí imunity poslanců výkladem tohoto soudu překrouceno, nebo ne? Argumentem obhajoby je, že “poškození” mají zničenou politickou kariéru. Kdo jim ji ale zničil? Nebyli to náhodou oni sami tím, že naprosto zdevalvovali význam svých slov? Že se stali zcela nedůvěryhodnými – a z politiky se mávnutím kouzelného proutku dostali do prestižních pozic v některých strategických podnicích?

Nedávno proběhla tisková konference, kterou před budovou České televize zrealizovali Lenka Procházková, Václav Dvořák a Jan Bouček. Odkaz na tuto tiskovou konferenci, které by se podle mě naši vládní představitelé měli věnovat o něco více než nominačnímu dopisu, je ZDE.

Proč se tato konference uskutečnila před budovou České televize? Důvod je nasnadě.

„Vždy, když jsme jako nezávislá iniciativa organizovali tiskovou konferenci, televize většinou nepřišly. Řekli jsme si tedy, že tentokrát vyjdeme vstříc té naší veřejnoprávní televizi, kterou si všichni platíme, a postavíme se před její vchod,“ vysvětlila motivy akce Lenka Procházková. „V případě, že by někdo z nich měl zájem a vyšel s kamerou, tak by si nás mohl rovnou natočit a ani by si nemusel oblékat kabát.“

„Stát nefunguje, jak by měl, a tak se ve věci musíme vrtat my, občané,“ doplnil ji Jan Bouček s tím, že už před časem iniciativa předala podnět Lesům České republiky s poukazem na skutečnost, že Broumovský klášter byl znárodněn Benešovými dekrety, a proto by na něj církev neměla mít nárok. Na základě tohoto upozornění Lesy ČR odmítly benediktinům vydat 221 hektarů lesa, což lze považovat za první úspěch podobných snah.

„Kinští dnes mají v držení velký obraz zakladatele kostela opata Vejmluvy, který byl vždy součástí kostela,“ zmínil Václav Dvořák. „Ptáme se tedy, jak je možné, že katolická církev se uchází o kostel, který byl v soukromém držení šlechticů a který do dnešní krásné podoby zrestauroval stát.“ (Viz Pochybností kolem církevních nároků na majetek přibývá, LN, 29. 1. 2014).

Obávám se, že naše politická scéna se dlouhodobě nachází v krizi. Čím je tato krize způsobena? Zmíním deset bodů, jež považuji za stěžejní:

Přejme si, aby vláda složená z ČSSD, ANO a KDU-ČSL našla aspoň částečný recept na to, jak nepokračovat v praxi popsané ve výše uvedených bodech. Aby to byla vláda, která si jasně nastíní své priority, která ale zároveň bude schopna naslouchat různým složkám společnosti – a bude s nimi ochotna komunikovat. Která nebude prohlubovat frustraci a deprivaci lidí a nebude pokračovat v asociálních krocích vlády minulé (či ještě v zesilování těchto kroků). Která nebude řídit stát jako firmu s tím, že neloajální občané (kteří odmítnou zpívat písničku toho, jehož chléb či koblihy jídají) budou hozeni přes palubu jako první. Která bude hájit práva svých občanů, a nebude je nutit za kůrku chleba pod stolem stát v úslužném ohybu. Která udělá vše pro to, aby pojem „právní stát“ nebyl jen bezobsažným výkřikem, který pro nikoho nic neznamená.

Přejme si, aby lapsus s nominačním dopisem byl jedním z posledních – a aby nám vláda svou prací dokázala, že šlo skutečně pouze o nepodstatnou epizodu, na niž lze rychle zapomenout.

Ono je ovšem rozdíl se přeřeknout v nějakém běžném rozhovoru – a mít zásadní chyby v důležitém úředním či přímo státnickém dokumentu. Pokud nemá být jmenování vlády fraškou, je důležité si uvědomit, že si nezpíváme text písně Voskovce a Wericha (Ezop a brabenec), ale že je třeba si dát pozor na to, jak se který nominovaný ministr jmenuje – a na jakém resortu má působit. Nad tím podle mého jen tak mávnout rukou nejde.

Ano, jsme jenom lidé - a děláme chyby. Překlepne se občas asi každý. Překlepy však vždy bijí do očí a srážejí úroveň výsledného díla. Ti, kteří prezidentovi republiky vyčítají, že chyby taktně nepřešel, že mu scházely „noblesa a nadhled“, zapomínají, že se až na nějakou tu čárku před spojením „a to“ nejednalo ani tak o chyby gramatické, jako věcné. A ty se přecházejí vskutku obtížně. Pokud máme mít v někoho důvěru, že bude dobře hájit naše zájmy, měl by být aspoň schopen přečíst si to, co podepisuje, co předkládá, za co zkrátka jakýmkoli způsobem ručí. Signál, že se tak nestalo, není pro nás, občany, nijak povzbudivý. Počkejme však s kritikou nastupující vlády sto dní, po které by měla mít hájení. A současně doufejme, že vláda bude dělat vše pro to, aby již po mnohem kratší době přišla s něčím, co budeme moct hodnotit pozitivně, byť by to byl sebenepatrnější náznak trendu.

Vládu čeká celá řada obtížných úkolů, mj. zvrátit narušení sociálního smíru ve společnosti. Čelem by se také ovšem měla postavit k řešení tzv. církevních restitucí. Pokud ji tedy budou zajímat fakta a pokud bude ochotna číst některé dokumenty.

Tři bývalí poslanci ODS, Petr Tluchoř, Marek Šnajdr a Ivan Fuksa, jejichž stíhání bylo zrušeno po zásahu Nejvyššího soudu, žádají odškodnění (výrok soudu je třeba respektovat, na zmíněné poslance je třeba nahlížet jako na nevinné). Jedná se údajně o přibližně čtyři miliony korun pro každého. Na vyřízení nároku na náhradu škody má ministerstvo spravedlnosti šest měsíců.

Nejvyšší soud totiž rozhodl, že “hrdinní rebelové” jsou chráněni poslaneckou imunitou až do chvíle, než se vzdali mandátu – a tak je nemožné je stíhat. Otázkou tak zůstává, co vše může poslanec na půdě Sněmovny beztrestně spáchat.

Tluchořův advokát, Marek Nespala, razí přístup, že nejlepší obranou je útok: “Pro normálního člověka je vazba mučení. Nejpodstatnější z toho je, že pokud by se státní zástupci chovali slušně a podle zákona, tak k tomu vůbec nemuselo dojít. Klienti jsou vedeni snahou, aby autorita řekla, že to bylo špatně. Tady nejde ani o ty peníze, ale o to, že to stíhání bylo nezákonné.”

Slušně chovající se státní zástupce si zřejmě podle Nespaly vůbec nedovolí nějaké “ctihodné” politiky z něčeho obvinit. Jak to ale, že se neřeší jádro věci? Proč tedy zmínění poslanci přes noc radikálně změnili svůj dlouhodobě avizovaný postoj? Co k takovému jednání může vést? Vydírání? Podplácení? Dramatický vnitřní přerod, něco jako obrácení na jinou víru? Nenadále nabytá loajalita s vlastním předsedou strany? Nenadále objevený vnitřní hlas v podobě morálního imperativu? Není v zájmu celé společnosti, abychom toto věděli, zvláště, hlasovalo-li se mj. o majetku v řádech desítek a stovek miliard? Které právní autoritě máme důvěřovat? Zvláště, pokud jsou tvůrci Ústavy opačného názoru než Nejvyšší soud? Bylo pojetí imunity poslanců výkladem tohoto soudu překrouceno, nebo ne? Argumentem obhajoby je, že “poškození” mají zničenou politickou kariéru. Kdo jim ji ale zničil? Nebyli to náhodou oni sami tím, že naprosto zdevalvovali význam svých slov? Že se stali zcela nedůvěryhodnými – a z politiky se mávnutím kouzelného proutku dostali do prestižních pozic v některých strategických podnicích?

Nedávno proběhla tisková konference, kterou před budovou České televize zrealizovali Lenka Procházková, Václav Dvořák a Jan Bouček. Odkaz na tuto tiskovou konferenci, které by se podle mě naši vládní představitelé měli věnovat o něco více než nominačnímu dopisu, je ZDE.

Proč se tato konference uskutečnila před budovou České televize? Důvod je nasnadě.

„Vždy, když jsme jako nezávislá iniciativa organizovali tiskovou konferenci, televize většinou nepřišly. Řekli jsme si tedy, že tentokrát vyjdeme vstříc té naší veřejnoprávní televizi, kterou si všichni platíme, a postavíme se před její vchod,“ vysvětlila motivy akce Lenka Procházková. „V případě, že by někdo z nich měl zájem a vyšel s kamerou, tak by si nás mohl rovnou natočit a ani by si nemusel oblékat kabát.“

„Stát nefunguje, jak by měl, a tak se ve věci musíme vrtat my, občané,“ doplnil ji Jan Bouček s tím, že už před časem iniciativa předala podnět Lesům České republiky s poukazem na skutečnost, že Broumovský klášter byl znárodněn Benešovými dekrety, a proto by na něj církev neměla mít nárok. Na základě tohoto upozornění Lesy ČR odmítly benediktinům vydat 221 hektarů lesa, což lze považovat za první úspěch podobných snah.

„Kinští dnes mají v držení velký obraz zakladatele kostela opata Vejmluvy, který byl vždy součástí kostela,“ zmínil Václav Dvořák. „Ptáme se tedy, jak je možné, že katolická církev se uchází o kostel, který byl v soukromém držení šlechticů a který do dnešní krásné podoby zrestauroval stát.“ (Viz Pochybností kolem církevních nároků na majetek přibývá, LN, 29. 1. 2014).

Obávám se, že naše politická scéna se dlouhodobě nachází v krizi. Čím je tato krize způsobena? Zmíním deset bodů, jež považuji za stěžejní:

Přejme si, aby vláda složená z ČSSD, ANO a KDU-ČSL našla aspoň částečný recept na to, jak nepokračovat v praxi popsané ve výše uvedených bodech. Aby to byla vláda, která si jasně nastíní své priority, která ale zároveň bude schopna naslouchat různým složkám společnosti – a bude s nimi ochotna komunikovat. Která nebude prohlubovat frustraci a deprivaci lidí a nebude pokračovat v asociálních krocích vlády minulé (či ještě v zesilování těchto kroků). Která nebude řídit stát jako firmu s tím, že neloajální občané (kteří odmítnou zpívat písničku toho, jehož chléb či koblihy jídají) budou hozeni přes palubu jako první. Která bude hájit práva svých občanů, a nebude je nutit za kůrku chleba pod stolem stát v úslužném ohybu. Která udělá vše pro to, aby pojem „právní stát“ nebyl jen bezobsažným výkřikem, který pro nikoho nic neznamená.

Přejme si, aby lapsus s nominačním dopisem byl jedním z posledních – a aby nám vláda svou prací dokázala, že šlo skutečně pouze o nepodstatnou epizodu, na niž lze rychle zapomenout.

Ono je ovšem rozdíl se přeřeknout v nějakém běžném rozhovoru – a mít zásadní chyby v důležitém úředním či přímo státnickém dokumentu. Pokud nemá být jmenování vlády fraškou, je důležité si uvědomit, že si nezpíváme text písně Voskovce a Wericha (Ezop a brabenec), ale že je třeba si dát pozor na to, jak se který nominovaný ministr jmenuje – a na jakém resortu má působit. Nad tím podle mého jen tak mávnout rukou nejde.

Ano, jsme jenom lidé - a děláme chyby. Překlepne se občas asi každý. Překlepy však vždy bijí do očí a srážejí úroveň výsledného díla. Ti, kteří prezidentovi republiky vyčítají, že chyby taktně nepřešel, že mu scházely „noblesa a nadhled“, zapomínají, že se až na nějakou tu čárku před spojením „a to“ nejednalo ani tak o chyby gramatické, jako věcné. A ty se přecházejí vskutku obtížně. Pokud máme mít v někoho důvěru, že bude dobře hájit naše zájmy, měl by být aspoň schopen přečíst si to, co podepisuje, co předkládá, za co zkrátka jakýmkoli způsobem ručí. Signál, že se tak nestalo, není pro nás, občany, nijak povzbudivý. Počkejme však s kritikou nastupující vlády sto dní, po které by měla mít hájení. A současně doufejme, že vláda bude dělat vše pro to, aby již po mnohem kratší době přišla s něčím, co budeme moct hodnotit pozitivně, byť by to byl sebenepatrnější náznak trendu.

Vládu čeká celá řada obtížných úkolů, mj. zvrátit narušení sociálního smíru ve společnosti. Čelem by se také ovšem měla postavit k řešení tzv. církevních restitucí. Pokud ji tedy budou zajímat fakta a pokud bude ochotna číst některé dokumenty.

Tři bývalí poslanci ODS, Petr Tluchoř, Marek Šnajdr a Ivan Fuksa, jejichž stíhání bylo zrušeno po zásahu Nejvyššího soudu, žádají odškodnění (výrok soudu je třeba respektovat, na zmíněné poslance je třeba nahlížet jako na nevinné). Jedná se údajně o přibližně čtyři miliony korun pro každého. Na vyřízení nároku na náhradu škody má ministerstvo spravedlnosti šest měsíců.

Nejvyšší soud totiž rozhodl, že “hrdinní rebelové” jsou chráněni poslaneckou imunitou až do chvíle, než se vzdali mandátu – a tak je nemožné je stíhat. Otázkou tak zůstává, co vše může poslanec na půdě Sněmovny beztrestně spáchat.

Tluchořův advokát, Marek Nespala, razí přístup, že nejlepší obranou je útok: “Pro normálního člověka je vazba mučení. Nejpodstatnější z toho je, že pokud by se státní zástupci chovali slušně a podle zákona, tak k tomu vůbec nemuselo dojít. Klienti jsou vedeni snahou, aby autorita řekla, že to bylo špatně. Tady nejde ani o ty peníze, ale o to, že to stíhání bylo nezákonné.”

Slušně chovající se státní zástupce si zřejmě podle Nespaly vůbec nedovolí nějaké “ctihodné” politiky z něčeho obvinit. Jak to ale, že se neřeší jádro věci? Proč tedy zmínění poslanci přes noc radikálně změnili svůj dlouhodobě avizovaný postoj? Co k takovému jednání může vést? Vydírání? Podplácení? Dramatický vnitřní přerod, něco jako obrácení na jinou víru? Nenadále nabytá loajalita s vlastním předsedou strany? Nenadále objevený vnitřní hlas v podobě morálního imperativu? Není v zájmu celé společnosti, abychom toto věděli, zvláště, hlasovalo-li se mj. o majetku v řádech desítek a stovek miliard? Které právní autoritě máme důvěřovat? Zvláště, pokud jsou tvůrci Ústavy opačného názoru než Nejvyšší soud? Bylo pojetí imunity poslanců výkladem tohoto soudu překrouceno, nebo ne? Argumentem obhajoby je, že “poškození” mají zničenou politickou kariéru. Kdo jim ji ale zničil? Nebyli to náhodou oni sami tím, že naprosto zdevalvovali význam svých slov? Že se stali zcela nedůvěryhodnými – a z politiky se mávnutím kouzelného proutku dostali do prestižních pozic v některých strategických podnicích?

Nedávno proběhla tisková konference, kterou před budovou České televize zrealizovali Lenka Procházková, Václav Dvořák a Jan Bouček. Odkaz na tuto tiskovou konferenci, které by se podle mě naši vládní představitelé měli věnovat o něco více než nominačnímu dopisu, je ZDE.

Proč se tato konference uskutečnila před budovou České televize? Důvod je nasnadě.

„Vždy, když jsme jako nezávislá iniciativa organizovali tiskovou konferenci, televize většinou nepřišly. Řekli jsme si tedy, že tentokrát vyjdeme vstříc té naší veřejnoprávní televizi, kterou si všichni platíme, a postavíme se před její vchod,“ vysvětlila motivy akce Lenka Procházková. „V případě, že by někdo z nich měl zájem a vyšel s kamerou, tak by si nás mohl rovnou natočit a ani by si nemusel oblékat kabát.“

„Stát nefunguje, jak by měl, a tak se ve věci musíme vrtat my, občané,“ doplnil ji Jan Bouček s tím, že už před časem iniciativa předala podnět Lesům České republiky s poukazem na skutečnost, že Broumovský klášter byl znárodněn Benešovými dekrety, a proto by na něj církev neměla mít nárok. Na základě tohoto upozornění Lesy ČR odmítly benediktinům vydat 221 hektarů lesa, což lze považovat za první úspěch podobných snah.

„Kinští dnes mají v držení velký obraz zakladatele kostela opata Vejmluvy, který byl vždy součástí kostela,“ zmínil Václav Dvořák. „Ptáme se tedy, jak je možné, že katolická církev se uchází o kostel, který byl v soukromém držení šlechticů a který do dnešní krásné podoby zrestauroval stát.“ (Viz Pochybností kolem církevních nároků na majetek přibývá, LN, 29. 1. 2014).

Obávám se, že naše politická scéna se dlouhodobě nachází v krizi. Čím je tato krize způsobena? Zmíním deset bodů, jež považuji za stěžejní:

Přejme si, aby vláda složená z ČSSD, ANO a KDU-ČSL našla aspoň částečný recept na to, jak nepokračovat v praxi popsané ve výše uvedených bodech. Aby to byla vláda, která si jasně nastíní své priority, která ale zároveň bude schopna naslouchat různým složkám společnosti – a bude s nimi ochotna komunikovat. Která nebude prohlubovat frustraci a deprivaci lidí a nebude pokračovat v asociálních krocích vlády minulé (či ještě v zesilování těchto kroků). Která nebude řídit stát jako firmu s tím, že neloajální občané (kteří odmítnou zpívat písničku toho, jehož chléb či koblihy jídají) budou hozeni přes palubu jako první. Která bude hájit práva svých občanů, a nebude je nutit za kůrku chleba pod stolem stát v úslužném ohybu. Která udělá vše pro to, aby pojem „právní stát“ nebyl jen bezobsažným výkřikem, který pro nikoho nic neznamená.

Přejme si, aby lapsus s nominačním dopisem byl jedním z posledních – a aby nám vláda svou prací dokázala, že šlo skutečně pouze o nepodstatnou epizodu, na niž lze rychle zapomenout.

Ono je ovšem rozdíl se přeřeknout v nějakém běžném rozhovoru – a mít zásadní chyby v důležitém úředním či přímo státnickém dokumentu. Pokud nemá být jmenování vlády fraškou, je důležité si uvědomit, že si nezpíváme text písně Voskovce a Wericha (Ezop a brabenec), ale že je třeba si dát pozor na to, jak se který nominovaný ministr jmenuje – a na jakém resortu má působit. Nad tím podle mého jen tak mávnout rukou nejde.

Ano, jsme jenom lidé - a děláme chyby. Překlepne se občas asi každý. Překlepy však vždy bijí do očí a srážejí úroveň výsledného díla. Ti, kteří prezidentovi republiky vyčítají, že chyby taktně nepřešel, že mu scházely „noblesa a nadhled“, zapomínají, že se až na nějakou tu čárku před spojením „a to“ nejednalo ani tak o chyby gramatické, jako věcné. A ty se přecházejí vskutku obtížně. Pokud máme mít v někoho důvěru, že bude dobře hájit naše zájmy, měl by být aspoň schopen přečíst si to, co podepisuje, co předkládá, za co zkrátka jakýmkoli způsobem ručí. Signál, že se tak nestalo, není pro nás, občany, nijak povzbudivý. Počkejme však s kritikou nastupující vlády sto dní, po které by měla mít hájení. A současně doufejme, že vláda bude dělat vše pro to, aby již po mnohem kratší době přišla s něčím, co budeme moct hodnotit pozitivně, byť by to byl sebenepatrnější náznak trendu.

Vládu čeká celá řada obtížných úkolů, mj. zvrátit narušení sociálního smíru ve společnosti. Čelem by se také ovšem měla postavit k řešení tzv. církevních restitucí. Pokud ji tedy budou zajímat fakta a pokud bude ochotna číst některé dokumenty.

Tři bývalí poslanci ODS, Petr Tluchoř, Marek Šnajdr a Ivan Fuksa, jejichž stíhání bylo zrušeno po zásahu Nejvyššího soudu, žádají odškodnění (výrok soudu je třeba respektovat, na zmíněné poslance je třeba nahlížet jako na nevinné). Jedná se údajně o přibližně čtyři miliony korun pro každého. Na vyřízení nároku na náhradu škody má ministerstvo spravedlnosti šest měsíců.

Nejvyšší soud totiž rozhodl, že “hrdinní rebelové” jsou chráněni poslaneckou imunitou až do chvíle, než se vzdali mandátu – a tak je nemožné je stíhat. Otázkou tak zůstává, co vše může poslanec na půdě Sněmovny beztrestně spáchat.

Tluchořův advokát, Marek Nespala, razí přístup, že nejlepší obranou je útok: “Pro normálního člověka je vazba mučení. Nejpodstatnější z toho je, že pokud by se státní zástupci chovali slušně a podle zákona, tak k tomu vůbec nemuselo dojít. Klienti jsou vedeni snahou, aby autorita řekla, že to bylo špatně. Tady nejde ani o ty peníze, ale o to, že to stíhání bylo nezákonné.”

Slušně chovající se státní zástupce si zřejmě podle Nespaly vůbec nedovolí nějaké “ctihodné” politiky z něčeho obvinit. Jak to ale, že se neřeší jádro věci? Proč tedy zmínění poslanci přes noc radikálně změnili svůj dlouhodobě avizovaný postoj? Co k takovému jednání může vést? Vydírání? Podplácení? Dramatický vnitřní přerod, něco jako obrácení na jinou víru? Nenadále nabytá loajalita s vlastním předsedou strany? Nenadále objevený vnitřní hlas v podobě morálního imperativu? Není v zájmu celé společnosti, abychom toto věděli, zvláště, hlasovalo-li se mj. o majetku v řádech desítek a stovek miliard? Které právní autoritě máme důvěřovat? Zvláště, pokud jsou tvůrci Ústavy opačného názoru než Nejvyšší soud? Bylo pojetí imunity poslanců výkladem tohoto soudu překrouceno, nebo ne? Argumentem obhajoby je, že “poškození” mají zničenou politickou kariéru. Kdo jim ji ale zničil? Nebyli to náhodou oni sami tím, že naprosto zdevalvovali význam svých slov? Že se stali zcela nedůvěryhodnými – a z politiky se mávnutím kouzelného proutku dostali do prestižních pozic v některých strategických podnicích?

Nedávno proběhla tisková konference, kterou před budovou České televize zrealizovali Lenka Procházková, Václav Dvořák a Jan Bouček. Odkaz na tuto tiskovou konferenci, které by se podle mě naši vládní představitelé měli věnovat o něco více než nominačnímu dopisu, je ZDE.

Proč se tato konference uskutečnila před budovou České televize? Důvod je nasnadě.

„Vždy, když jsme jako nezávislá iniciativa organizovali tiskovou konferenci, televize většinou nepřišly. Řekli jsme si tedy, že tentokrát vyjdeme vstříc té naší veřejnoprávní televizi, kterou si všichni platíme, a postavíme se před její vchod,“ vysvětlila motivy akce Lenka Procházková. „V případě, že by někdo z nich měl zájem a vyšel s kamerou, tak by si nás mohl rovnou natočit a ani by si nemusel oblékat kabát.“

„Stát nefunguje, jak by měl, a tak se ve věci musíme vrtat my, občané,“ doplnil ji Jan Bouček s tím, že už před časem iniciativa předala podnět Lesům České republiky s poukazem na skutečnost, že Broumovský klášter byl znárodněn Benešovými dekrety, a proto by na něj církev neměla mít nárok. Na základě tohoto upozornění Lesy ČR odmítly benediktinům vydat 221 hektarů lesa, což lze považovat za první úspěch podobných snah.

„Kinští dnes mají v držení velký obraz zakladatele kostela opata Vejmluvy, který byl vždy součástí kostela,“ zmínil Václav Dvořák. „Ptáme se tedy, jak je možné, že katolická církev se uchází o kostel, který byl v soukromém držení šlechticů a který do dnešní krásné podoby zrestauroval stát.“ (Viz Pochybností kolem církevních nároků na majetek přibývá, LN, 29. 1. 2014).

Obávám se, že naše politická scéna se dlouhodobě nachází v krizi. Čím je tato krize způsobena? Zmíním deset bodů, jež považuji za stěžejní:

Přejme si, aby vláda složená z ČSSD, ANO a KDU-ČSL našla aspoň částečný recept na to, jak nepokračovat v praxi popsané ve výše uvedených bodech. Aby to byla vláda, která si jasně nastíní své priority, která ale zároveň bude schopna naslouchat různým složkám společnosti – a bude s nimi ochotna komunikovat. Která nebude prohlubovat frustraci a deprivaci lidí a nebude pokračovat v asociálních krocích vlády minulé (či ještě v zesilování těchto kroků). Která nebude řídit stát jako firmu s tím, že neloajální občané (kteří odmítnou zpívat písničku toho, jehož chléb či koblihy jídají) budou hozeni přes palubu jako první. Která bude hájit práva svých občanů, a nebude je nutit za kůrku chleba pod stolem stát v úslužném ohybu. Která udělá vše pro to, aby pojem „právní stát“ nebyl jen bezobsažným výkřikem, který pro nikoho nic neznamená.

Přejme si, aby lapsus s nominačním dopisem byl jedním z posledních – a aby nám vláda svou prací dokázala, že šlo skutečně pouze o nepodstatnou epizodu, na niž lze rychle zapomenout.

Ono je ovšem rozdíl se přeřeknout v nějakém běžném rozhovoru – a mít zásadní chyby v důležitém úředním či přímo státnickém dokumentu. Pokud nemá být jmenování vlády fraškou, je důležité si uvědomit, že si nezpíváme text písně Voskovce a Wericha (Ezop a brabenec), ale že je třeba si dát pozor na to, jak se který nominovaný ministr jmenuje – a na jakém resortu má působit. Nad tím podle mého jen tak mávnout rukou nejde.

Ano, jsme jenom lidé - a děláme chyby. Překlepne se občas asi každý. Překlepy však vždy bijí do očí a srážejí úroveň výsledného díla. Ti, kteří prezidentovi republiky vyčítají, že chyby taktně nepřešel, že mu scházely „noblesa a nadhled“, zapomínají, že se až na nějakou tu čárku před spojením „a to“ nejednalo ani tak o chyby gramatické, jako věcné. A ty se přecházejí vskutku obtížně. Pokud máme mít v někoho důvěru, že bude dobře hájit naše zájmy, měl by být aspoň schopen přečíst si to, co podepisuje, co předkládá, za co zkrátka jakýmkoli způsobem ručí. Signál, že se tak nestalo, není pro nás, občany, nijak povzbudivý. Počkejme však s kritikou nastupující vlády sto dní, po které by měla mít hájení. A současně doufejme, že vláda bude dělat vše pro to, aby již po mnohem kratší době přišla s něčím, co budeme moct hodnotit pozitivně, byť by to byl sebenepatrnější náznak trendu.

Vládu čeká celá řada obtížných úkolů, mj. zvrátit narušení sociálního smíru ve společnosti. Čelem by se také ovšem měla postavit k řešení tzv. církevních restitucí. Pokud ji tedy budou zajímat fakta a pokud bude ochotna číst některé dokumenty.

Tři bývalí poslanci ODS, Petr Tluchoř, Marek Šnajdr a Ivan Fuksa, jejichž stíhání bylo zrušeno po zásahu Nejvyššího soudu, žádají odškodnění (výrok soudu je třeba respektovat, na zmíněné poslance je třeba nahlížet jako na nevinné). Jedná se údajně o přibližně čtyři miliony korun pro každého. Na vyřízení nároku na náhradu škody má ministerstvo spravedlnosti šest měsíců.

Nejvyšší soud totiž rozhodl, že “hrdinní rebelové” jsou chráněni poslaneckou imunitou až do chvíle, než se vzdali mandátu – a tak je nemožné je stíhat. Otázkou tak zůstává, co vše může poslanec na půdě Sněmovny beztrestně spáchat.

Tluchořův advokát, Marek Nespala, razí přístup, že nejlepší obranou je útok: “Pro normálního člověka je vazba mučení. Nejpodstatnější z toho je, že pokud by se státní zástupci chovali slušně a podle zákona, tak k tomu vůbec nemuselo dojít. Klienti jsou vedeni snahou, aby autorita řekla, že to bylo špatně. Tady nejde ani o ty peníze, ale o to, že to stíhání bylo nezákonné.”

Slušně chovající se státní zástupce si zřejmě podle Nespaly vůbec nedovolí nějaké “ctihodné” politiky z něčeho obvinit. Jak to ale, že se neřeší jádro věci? Proč tedy zmínění poslanci přes noc radikálně změnili svůj dlouhodobě avizovaný postoj? Co k takovému jednání může vést? Vydírání? Podplácení? Dramatický vnitřní přerod, něco jako obrácení na jinou víru? Nenadále nabytá loajalita s vlastním předsedou strany? Nenadále objevený vnitřní hlas v podobě morálního imperativu? Není v zájmu celé společnosti, abychom toto věděli, zvláště, hlasovalo-li se mj. o majetku v řádech desítek a stovek miliard? Které právní autoritě máme důvěřovat? Zvláště, pokud jsou tvůrci Ústavy opačného názoru než Nejvyšší soud? Bylo pojetí imunity poslanců výkladem tohoto soudu překrouceno, nebo ne? Argumentem obhajoby je, že “poškození” mají zničenou politickou kariéru. Kdo jim ji ale zničil? Nebyli to náhodou oni sami tím, že naprosto zdevalvovali význam svých slov? Že se stali zcela nedůvěryhodnými – a z politiky se mávnutím kouzelného proutku dostali do prestižních pozic v některých strategických podnicích?

Nedávno proběhla tisková konference, kterou před budovou České televize zrealizovali Lenka Procházková, Václav Dvořák a Jan Bouček. Odkaz na tuto tiskovou konferenci, které by se podle mě naši vládní představitelé měli věnovat o něco více než nominačnímu dopisu, je ZDE.

Proč se tato konference uskutečnila před budovou České televize? Důvod je nasnadě.

„Vždy, když jsme jako nezávislá iniciativa organizovali tiskovou konferenci, televize většinou nepřišly. Řekli jsme si tedy, že tentokrát vyjdeme vstříc té naší veřejnoprávní televizi, kterou si všichni platíme, a postavíme se před její vchod,“ vysvětlila motivy akce Lenka Procházková. „V případě, že by někdo z nich měl zájem a vyšel s kamerou, tak by si nás mohl rovnou natočit a ani by si nemusel oblékat kabát.“

„Stát nefunguje, jak by měl, a tak se ve věci musíme vrtat my, občané,“ doplnil ji Jan Bouček s tím, že už před časem iniciativa předala podnět Lesům České republiky s poukazem na skutečnost, že Broumovský klášter byl znárodněn Benešovými dekrety, a proto by na něj církev neměla mít nárok. Na základě tohoto upozornění Lesy ČR odmítly benediktinům vydat 221 hektarů lesa, což lze považovat za první úspěch podobných snah.

„Kinští dnes mají v držení velký obraz zakladatele kostela opata Vejmluvy, který byl vždy součástí kostela,“ zmínil Václav Dvořák. „Ptáme se tedy, jak je možné, že katolická církev se uchází o kostel, který byl v soukromém držení šlechticů a který do dnešní krásné podoby zrestauroval stát.“ (Viz Pochybností kolem církevních nároků na majetek přibývá, LN, 29. 1. 2014).

Obávám se, že naše politická scéna se dlouhodobě nachází v krizi. Čím je tato krize způsobena? Zmíním deset bodů, jež považuji za stěžejní:

Přejme si, aby vláda složená z ČSSD, ANO a KDU-ČSL našla aspoň částečný recept na to, jak nepokračovat v praxi popsané ve výše uvedených bodech. Aby to byla vláda, která si jasně nastíní své priority, která ale zároveň bude schopna naslouchat různým složkám společnosti – a bude s nimi ochotna komunikovat. Která nebude prohlubovat frustraci a deprivaci lidí a nebude pokračovat v asociálních krocích vlády minulé (či ještě v zesilování těchto kroků). Která nebude řídit stát jako firmu s tím, že neloajální občané (kteří odmítnou zpívat písničku toho, jehož chléb či koblihy jídají) budou hozeni přes palubu jako první. Která bude hájit práva svých občanů, a nebude je nutit za kůrku chleba pod stolem stát v úslužném ohybu. Která udělá vše pro to, aby pojem „právní stát“ nebyl jen bezobsažným výkřikem, který pro nikoho nic neznamená.

Přejme si, aby lapsus s nominačním dopisem byl jedním z posledních – a aby nám vláda svou prací dokázala, že šlo skutečně pouze o nepodstatnou epizodu, na niž lze rychle zapomenout.