Jan Keller

Volby nanečisto konané v řadě středních škol z iniciativy nadace Člověk v tísni opět ukázaly, že mladí lidé preferují pravicové strany a levici by do parlamentu snad ani nepustili. Je to paradox, protože právě mladí lidé nejvíce doplatí na reformy pravicí propagované. A druhý velký paradox: starší voliči svým příklonem k levici a odporem proti reformám zachraňují mladé, kteří o to nijak nestojí.

Nebudou to mít lehké

Dnešní mladí ve věku 15 až 25 let buď ještě v listopadu 1989 nebyli na světě, anebo procházeli věkem batolecím. Dnes jsou zhruba ve věku studentů demonstrujících tehdy proti režimu. Je tady ovšem určitý rozdíl. Než stačili vyrůst, ustavil se nový systém a strategické pozice v něm jsou již obsazeny především střední generací, tedy generací zmíněných studentů z roku 1989. Dnešní studentská generace si to neuvědomuje. Je to přirozené, žije ve svém vlastním světě. Mladší ještě studují na středních školách, ti o něco starší ze dvou třetin na školách vysokých. Tomu odpovídají i jejich ambice.

Před posledními parlamentními volbami v roce 2010 byli mladí voliči instruováni, že mají důrazně mírnit levicovost seniorů, svých dědečků a babiček. Populární duo umělců jim už nestihlo sdělit, že v cestě jim ve skutečnosti nestojí senioři. V cestě k atraktivním pozicím a lukrativním příležitostem jim stojí dnešní střední generace, která bude mít klíčová místa obsazena ještě zhruba čtvrt století.

Dnešní mladá generace si prozatím může životní úroveň vylepšovat dvěma způsoby. Tím prvním je „rodinná žebrota“, jak tomu říkají například Francouzi. Mladí dlouho bydlí u rodičů, rodiče jim finančně pomáhají, podporují je ve studiu a po ukončení školy jim pomáhají se sháněním práce. Druhou strategií, která je již také odzkoušená, je odkládání narození svých vlastních dětí. Výchova dvou dětí od narození do věku 24 let přijde dnešní rodinu na zhruba čtyři miliony korun. Mnozí mladí se budou snažit na této položce ušetřit. Pokud si potomky pořídí, pak pokud možno co nejpozději.

Jisté je, že dnešní mladí to nebudou mít lehké. Pokud se do hry vrátí navrhovaná penzijní reforma, stanou se právě oni její hlavní obětí. Do důchodu půjdou někdy v letech 2050 až 2060 – a právě v té době bude velice nepříznivý poměr mezi ekonomicky aktivními a důchodci.

Mladí voliči byli instruováni, že mají důrazně mírnit levicovost seniorů, svých dědečků a babiček

Čekání, až bude pozdě

Dnešní střední generace, která půjde do důchodu někdy ve třicátých letech našeho století, na tom ještě tak zle nebude. Smůlu budou mít teprve tehdy, pokud přežijí až někdy do poloviny století. Mladí se však nemohou dost dobře do penzijní reformy hned zkraje zapojit. V naprosté většině navštěvují střední nebo vysokou školu. Stěží si mohou z kapesného či ze stipendia platit na spokojené stáří. A ti, kteří už končí vysokoškolské studium, stojí teprve na počátku profesní kariéry, což pro mnohé znamená, že mají nízké příjmy a jsou častěji než ostatní ohroženi nezaměstnaností. Bylo by pro ně riskantní vstupovat do soukromých fondů, ze kterých ani v případě dlouhodobější nezaměstnanosti nebudou moci vystoupit. Protože se  posunuje věk narození prvního dítěte, bude mezi nimi mnoho matek na mateřské dovolené. A rodiny s malými dětmi patří k sociálně vůbec nejslabším. To jsou tedy klienti, na jejichž příspěvky si brousí zuby soukromé penzijní fondy.

Dnešní mladí navíc, jak už bylo řečeno, budou muset ještě nějakých dvacet a více let čekat, než jim ty lepší pracovní příležitosti uvolní předchozí generace. Až její příslušníci začnou někdy po roce 2035 odcházet do důchodu, bude pro dnešní náctileté příliš pozdě začít si spořit na stáří. Budou se nebezpečně blížit věku, kdy začnou být pro trh práce přestárlí a málo perspektivní. Zaměstnavatelé dají přednost mladším, než jsou oni. Ti, kterým je dnes 15 či 18 let, v případě vlády pravice navíc zaplatí za celoživotní čekání na slušnou práci mastné školné (ti, kteří jim výhodná místa obsadili, školné platit nemuseli).

Neoliberalismus v rovině psychologické

To, že o poplatcích za studium přestali pravicoví politici před volbami mluvit, ještě neznamená, že o něm přestali uvažovat. Kalouskova a také tak trochu Nečasova vláda musela dnešním mladým ukrutně fandit. Stačila se ještě postarat o to, aby z toho mála, co na ně zbude, platili po většinu života tučné miliardy církvím. Budou muset platit za majetky, které byly církvím odebrány dávno předtím, než se kdokoli z nich narodil.

Dnešním mladým hrozí osud ztracené generace mimo jiné proto, že jejich rodičům se masově otevřela šance absolvovat vysokoškolské vzdělání. To, co pro mnohé rodiče nastartovalo vzestupnou mobilitu, nastartuje pro mnohé jejich potomky mobilitu sestupnou. Dnešní mladí musejí studovat taky, i když je žádné terno nečeká. Nejenže ta nejlepší místa budou po většinu jejich ekonomicky aktivního života obsazená. Pokud se pravice vrátí k moci, splní své sliby a oseká pracovní příležitosti ve veřejném sektoru. A sektor soukromý bude kvůli stále obtížnější konkurenceschopnosti nucen šetřit na platech.

Devět z deseti dnešních mladých prožije život v zaměstnaneckém poměru. Budou tedy fungovat jako ten nejsnadněji zdanitelný subjekt. Po dalších úlevách pro firmy na pojistném, které pravice rovněž slibuje, se ovšem právě ze zaměstnanců stanou poslední plátci do pokladny sociálního státu – zároveň však budou vyzýváni, aby se připojišťovali u soukromníků, protože bude jasné, že ze svých příjmů by státní pokladnu nedokázali naplnit ani v případě, že by si z ní plnými hrstmi nebrala korupce. Proč tedy mladí lidé preferují pravici, i když na její případný návrat k moci většina z nich doplatí? Jedno z vysvětlení říká, že neoliberalismus jim v jejich věku báječně vyhovuje v rovině psychologické.

Mnozí si budou chtít dokázat, že umějí být stejně suroví jako svět, ve kterém se ocitli

Násilí pod povrchem

Žijeme ve společnosti, která pod povrchem hrané vlídnosti vyznává kult boje, síly a násilí. Lze rozlišit čtyři základní podoby násilí, které doutná pod zdánlivě smírným povrchem. První z nich je zakódována v rovině ekonomické. Žijeme ve společnosti, která vyhlásila ekonomickou válku všech proti všem a považuje ji za jednou provždy danou nutnost. Imperativ konkurence jako přírodní nutnosti odsuzuje některé lidi do role poražených. Mladí lidé si namlouvají, že oni v tomto boji nepodlehnou. Porážka čeká, podle nich, jen ty starší, pomalejší a méně adaptabilní.

Násilí je přítomno také v rovině sociální. Právě příkaz nejvyšší možné mobility, flexibility a zodpovědnosti za sebe samého – často v situacích, které jedinec nemůže dost dobře ovlivnit – můžeme považovat za výraz sociálního násilí. Výrazem sociálního násilí je také oslabování a postupná likvidace systémů vzájemné solidarity. Mladí lidé si namlouvají, že oni se bez pojištění obejdou prostě proto, že zůstanou co nejdéle mladí a zdraví.

Řadu negativních dopadů plodí násilí psychologické. Má podobu trvalého napětí mezi tím, co je lidem prezentováno jako známka úspěchu, a omezeností zdrojů, které mají tito lidé k dispozici, aby úspěchu dosáhli. Protože každé mládí je ze své povahy optimistické, mladí lidé automaticky počítají s tím, že právě oni budou ti úspěšní.

Tím se dostáváme k násilí v rovině symbolické. Pro všechny je budován stejně závazný obraz vzorově úspěšných jedinců v ostrém kontrastu ke všem slabým, starým, nemocným, nedostatečně vybaveným. Kult výkonnosti a soupeření posiluje dichotomické vidění společnosti. Lidé už nejsou pozvolna odstupňováni podle svých schopností a svého úsilí. Stále více jsou děleni na ty, kdo vyhráli, a na ty, kdo v soupeření podlehli a jsou tedy víceméně zbyteční jako všichni poražení. Mladí ovšem žijí kultem hvězd a identifikují se s úspěšnými.

A protože se mládí prodlužuje až někam ke třiceti rokům života, existuje zde silná skupina voličů, kteří jsou vcelku spolehlivě izolováni od kontaktu s realitou. Dříve nebo později prožijí střet se skutečným životem. Vůbec to nemusí znamenat, že se poté přikloní k levici. Mnozí si budou chtít dokázat, že umějí být stejně suroví jako svět, ve kterém se ocitli. Ultrapravice čeká na tento okamžik s profesionální trpělivostí.