Představte si, že máte pejska. Žije s vámi od štěněte, je na vás zvyklý, je zvyklý na své místečko k spánku, na svou misku, na své lidi kolem sebe. Tak uběhne řada let, až pejsek zestárne. Už neběhá tak radostně, více odpočívá, ale pořád vás má stejně rád. Když přijde jeho čas, aby odešel za duhový most, zajdete s ním k veterináři nebo si pozvete veterináře domů. Dostane poslední injekci a zemře v klidu ve vašem náručí obklopen členy své smečky. Je to – považuje se to – za humánní. A asi také je.

Napadlo by vás dát starého pejska do jakési psí ubytovny, kde budou psi drženi po dvou v klecích, někdy i po třech? I za předpokladu, že ho tam můžete občas navštěvovat? Někdo by tam přišel každý týden, někdo jednou za měsíc, někdo vůbec. Tak dlouho, až pejsek zemře na stáří. Nebo spíše žalem z toho, že byl opuštěn. Že by jste tohle pejskovi neudělali? Že je to surové? Tak proč to děláme lidem?

Ano, řeč bude o domovech pro důchodce. Jak se dnes eufemisticky říká „domovy seniorů“. Dříve, když bylo méně přetvářky, se tomu někdy říkalo také „chudobince“. I když je pravda, že dnešní domovy seniorů tedy levnou záležitostí nejsou, takže pro skutečně chudé jsou nedosažitelné. Jde vesměs o privátní instituce, na které možná stát, potažmo pojišťovna něco přispívají, ale které především očekávají pravidelné měsíční platby svých – jak to nazvat? Klientů? Pacientů?

Bývají ty seniorské domovy různě vybavené a různě kvalitní. Některé působí svými temnými chodbami a vysokými stropy starých domů chmurně, temně a smutně, jiné, novější, mívají chodby vyvedené v optimistických barvách, někde dokonce mívají atria, voliéry s ptáčky, balkóny, terasy, kapli, kde se konají pravidelné bohoslužby, holiče i pedikuru vše pod jednou střechou. Ale všechny mají společné jedno. Chodí se do nich umřít. Z těch seniorských domovů se nikdo nestěhuje zpět do svého prostředí, na které byl zvyklý. Odtamtud vede cesta jen na hřbitov. A ti smutní pacienti (klienti?) to vědí. Jak se s tím vyrovnávají? Těžko.

Měl jsem v posledních létech možnost navštívit několik takových zařízení. Viděl jsem tam věci, na které není snadné zapomenout. Potkal jsem tam lidi. Staré lidi. Někteří jsou na tom špatně a den tráví na lůžku, stejně jako noc. Noc nebo den jim splývají. Jiní jsou na tom celkem dobře po zdravotní stránce. Chodí sami nebo o holi. I když se pohybují pomalu, rozum mají ještě jasný a nezatemněný. Když je potkáte na chodbě, hezky se na vás usmějí a pozdraví první, i když by nemuseli. Pro všechny ty lidi je den v takovém zařízení dlouhý. Co mají dělat? Někteří si spolu povídají, ale ty hovory bývají povrchní a nudné pro všechny zúčastněné. O čem si mají povídat? Každý sám v sobě nese svou bolest, mnozí se za ní stydí. Stydí se za to, že tam skončili, ačkoliv nechtěli. Mnozí se smířili, ale skoro nikdo nemá chuť si navzájem vylévat srdce. Dokonce jsem zpozoroval jistou nevraživost mezi lidmi č ekajícími tam – na co vlastně? Takže se dívají na televizi, pokud jim oči a uši slouží, nebo jen posedávají na lavičkách. Číst jsem tam neviděl nikoho. Ani ruční práce.

V mnoha lepších domovech bývají pořádány společenské akce. Ať je to třeba společné pečení cukroví, společné zpívání, viděl jsem i společné barbecue. Ale je to pořád to stejné, staří lidé se příliš nedruží. I při takových akcích zůstává každý spíše sám. Ve skutečnosti každý z těch lidí čeká jen na jedno. Na návštěvu své rodiny.

Kolik moudrosti, kolik životních zkušeností je koncentrováno v těch zařízeních... A nikdo je nevyužívá. A tak nastupuje tichá, moudrá rezignace stáří. A stud.

Pamatuji si na jednu paní, nevím, kdo to byl. Sedávala na vozíku přímo proti vchodu. Pokaždé, když jsem šel kolem, jsem ji tam viděl. Personál zařízení mi jednou řekl, že ta paní tam takhle sedává už několik roků. Nevím, koho vyhlížela, ale návštěvu nikdy neměla.

Když se čas takového starého člověka v domově seniorů konečně naplní, obvykle ho dovezou do nemocnice ještě živého. Tam ho doktoři povzbudí nějakou tou posilující injekcí, dají mu kyslík, či něco podobného a buď se z toho ještě vylíže, pak ho za několik dnů zavezou zase zpátky do chudobince, nebo v noci, za plentou, opuštěn a sám zemře. Bez svých příbuzných, bez prostředí, na které byl celý život zvyklý. Co na tom, mrtví si neztěžují. Všimli jste si, že lidé většinou umírají nad ránem?

Tak kdo je na tom lépe, pejsek, který zemře v klidu a bez bolesti v náručí svého pána obklopen svou rodinou, nebo člověk, který pomalu umírá (možná i v bolestech) kdesi v neosobním nemocničním pokoji, bez rodiny okolo něj?

Proč vlastně tak lpíme na tom udržet člověka při životě co nejdéle? Co má ze života člověk, který celý den stráví na lůžku, dělá pod sebe a často v tom leží dlouhé hodiny, než ho personál přebalí, který nevychutná jídlo ani slunce, ani lásku, který je sice ještě při smyslech, ale nikdo s ním nepromluví, jak je den dlouhý? Co je to za falešná humanita, která nám brání vybrat si svou smrt a důstojně zemřít v kruhu své rodiny, aspoň jako ten pes?

Vladimír Stwora