Když se výročí občanské statečnosti „slaví“ řízenou nátlakovou akcí, je nutné srovnat si fakta a porovnat motivy.

Osm měsíců po vyhlášení protektorátu Bōhmen und Māhren se navzdory zákazu shromáždily v Praze tisíce lidí, aby si společně připomenuly památné datum založení suverénní Československé republiky. Při demonstraci 28. října 1939 se v ulicích křičela hesla proti okupantům. Průvod statečných byl rozehnán střelbou a dva mladí lidé byli zranění. Zaměstnanec pekárny Václav Sedláček zemřel při převozu do nemocnice a student medicíny Jan Opletal podlehl svému zranění 11. listopadu. Jeho pohřeb se stal další manifestací odporu proti nacistické okupaci. Tento veřejný projev odvahy vyvolal brutální odplatu: zatýkání studentů a popravu devíti z nich. Vysoké školy byly zavřeny a téměř třináct set studentů uvězněno. Proto se sedmnáctý listopad stal už během války Mezinárodním dnem studentstva.

O padesát let později se připomínka statečnosti a nepokořenosti mladé české inteligence stala startovní událostí ke změně normalizačního režimu. I tehdy vyjadřovali účastníci protesního průvodu odpor proti jediné povolené pravdě, i tehdy byli surově napadeni. Jejich odvahu nelze zlehčovat tím, že nikdo při policejním zásahu nezemřel. Sedmnáctý listopad se pak stal státním svátkem jako Den boje za svobodu a demokracii.

Po pětadvaceti letech od proměny režimu se znovu ulicemi Prahy vydal protestující průvod. Jeho účastníci označení červenými kartami tentokrát nemuseli překonávat strach ze zásahu policie, ta je naopak provázela, aby mohli v bezpečí křičet svou zlobu vůči prezidentovi a jeho voličům. Nikdo je nerozehnal, když házeli na představitele státu potraviny. Svůj zmobilizovaný odpor si užívali kolektivně, bez osobního rizika. Tím se naprosto odlišují od protestujících lidí z roku 1939 a 1989. S nimi je spojuje technicky jen to zneužité datum, ale nikoliv statečnost a rozhodně ne motiv. Den boje za svobodu a demokracii tak letos dostal protichůdné vyznění, když se od oslavy demokracie posunul k boji proti jejím principům zakotveným v ústavě a od svobody projevu couvl do regulovaného úvozu mediálně podporovaných akcí. Kdysi nenáviděná uniformita postojů, hromadných hesel a třepetalek (dnes kartiček) se znovu valila určeným směrem. Na rozdíl od protektorátních a později komunistických spektáklů, kdy démon souhlasu byl vyvolán strachem, účastníci pondělní parády takovou polehčující okolnost nemají. V době internetu nemají omluvu ani v nevědomosti. Výběr informací, který je přivedl ke sdílení vzteku a k fyzickému ataku na demokraticky zvoleného prezidenta, z nich dělá tupé beranidlo. Tedy nástroj používaný při dobývání tvrze.

I demokracie je tvrz a jejím opevněním jsou přijaté a dodržované zákony. Pondělní beranidlo, které se rozmáchlo k proboření ústavního zákona o přímé volbě prezidenta, ukazuje, že část společnosti se od demokracie odklání. Zatím je to menšinová část celku. Útočníci na tvrz ale mají na své straně veřejnoprávní média. Klamavá reklama na „svaté“ nadšení „neohrožených rebelantů“ se vtírá do povědomí televizních diváků a ovlivňuje jejich smýšlení. Obránci tvrze, o nichž média informují spoře a s posměšným přídechem, tak místo mravní posily od přihlížejících dostávají nenávistné a výhružné maily.

V této fázi boje o budoucnost se někteří politici chovají jako (doslova) chudí duchem, když oslavují útok proti tvrzi, kterou mají za úkol střežit. Většina politiků a oslovených „celebrit“ se ale projevuje obojetně. Odsuzují jenom ta vajíčka. Protože sami nechtějí mít žloutek na tváři, vyčkávají, jak vývoj bude „spontánně“ pokračovat. Teprve pak se přimknou k vítězícímu mužstvu. Teď s nimi počítat nemůžeme. Musíme bránit svou tvrz i proti jejich zbabělosti.

Budoucnost už není to, co bývala. Nejen v Čechách a na Moravě je přesměrovaná na zpětný chod. Kde, čím a za jakých obětí se ten pochod proti času zastaví? Kolik osudových mezníků budeme muset prožít znovu a nově, kolik miliónů křížů (i hákových) bude lemovat tu cestu? Naše děti o téhle „cestovní mapě“ ještě povětšinou nic netuší. Jsou napumpované hustilkou „výběrového“ školství a virtuální reality do tvaru pevných míčů, s kterými lze kopat podle příkazů trenérů. Vzbuzuje to úzkost.

Slovo úzkost je odvozeno od pojmu úzký. V každé tvrzi, i v té naší obležené, jsou v hradbách úzké průzory, střílny obránců. Tam dnes musíme stát, odhodlaní odrazit nový útok.

Možná, že ta začínající bitva je předem prohraná. Ale i tak do ní musíme jít. A na výzvy z tlampačů, které nás budou vyzývat ke kapitulaci: Surrender! You won't be harmed! (Vzdejte se! Nic se vám nestane!) dát jedinou možnou správnou odpověď: Merde!

Lenka Procházková   22.11.2014