Arogantní ?

26.02.2014 16:16

Prý jsem arogantní. Kdybych nebyl, bylo by to, co píšu a říkám, lépe přijato. Kdysi jsem četla věci, co jsi psal, kde jsi měl pravdu, mohl jsi inspirovat, ale bylo to napsáno arogantním způsobem. Nejde o to, že bys neměl pravdu… napsala mi dávná známá. Jiný čtenář psal podobně: Řada Vašich blogů mi přijde po obsahové stránce velmi zajímavá. Ale, upřímně, v mnoha případech mi nějak, z pro mě neznámého důvodu, „nesedne“ forma (způsob prezentace myšlenek a názorů). Mailem mi ale přišlo i toto: Vaše slova zůstávají stále zdrojem poznání a inspirace. I když jste už dávno vše podstatné řekl, tak vím, že je dobré, že píšete dál, protože co člověk to jedinečnost a třeba ten příští váš článek „probudí“ nějakého budoucího buddhu… Vaše intenzivní celoživotní opravdu prožitá zkušenost je tak silná, že ty nepřipravené to odradí, odloží to jejich procitnutí na pozdější dobu, a tedy i z toho důvodu je málo těch, kteří to mohou pravidelně skrze vaše články nasávat a zpracovávat. Těší nás, že i já a moje žena to dokážeme. A tak se pokusím naznačit, jak to s tou mou arogancí ve skutečnosti je:

Nikdy jsem neměl pocit, že jsem lepší a důležitější než druzí, a vždy jsem na jejich názory bral ohled. Až téměř do pětatřiceti let jsem si dokonce každého, kdo něco znal nebo uměl, vážil tak, že jsem se styděl s ním promluvit, a v pubertě jsem přecházel na druhou stranu ulice, jen abych ho, celý červený, nemusel pozdravit a rušit v jeho dokonalosti. Od mládí jsem ale měl potřebu jít za tím, co jsem považoval za správné. Nikomu jsem nic nevnucoval, ale nabízel a dělil se. Když jsem pak pochopil a prohlédl, o onu niternou jistotu jsem se dělil (bez ohledu na právě panující režim). A ano, mnohým jsem při tom nejspíš připadal arogantní.

Třeba v 70. letech min. stol. svým spoluhráčům v různých rockových kapelách: věděl jsem, že mám pravdu, kapely se rozpadaly, ale v dalších letech pak hrály přesně to a tak, jak jsem to po nich chtěl již tehdy. Z arogance mě obviňovali i tehdy, když jsem se přátelsky bavil s různými indickými a západními duchovními osobnostmi a dovezl k nám celou řadu velmi vzdělaných rabínů, alchymistů, spisovatelů, fyziků i zpěváků alikvotů a manter. Někteří překladatelé mě nazývali arogantním, když jsem dobrovolně tlumočil různým duchovním autoritám: netušili, že to na rozdíl od nich dělám zadarmo a že na mé dvouhodinové tlumočení vietnamského zenového mistra dodnes řada lidí, včetně něho, vzpomíná jako na ukázku dokonalého splynutí ducha originálu s překladem.

Arogantní jsem musel připadat v 80. letech min. stol. i těm adeptům, kteří tehdy se mnou cvičili zazen a pro které jsem zorganizoval několik zájezdů za mistry do Polska, kde jsem se na rozdíl od nich domluvil anglicky i polsky, a bylo rychlejší a přesnější, když oni jednali se mnou: Nikdo tě nezvolil vedoucím! A sangha se rozpadla, podobně jako později ze stejných důvodů i skupinka mírových aktivistů, když jsem (protože přes veškeré sliby nedokázali zorganizovat nic) začal organizovat mezinárodní kontakty s podobnými nadšenci v Německu, Holandsku a USA. Arogantní jsem byl i pro tehdejšího vydavatele časopisu Mana, když si tento název dal tajně patentovat a pak mne vyhodil, že bude časopis vydávat beze mne. Zkrachoval a já svůj časopis prostě přejmenoval. Mimochodem, arogantní jsem zcela jistě byl i pro redakci MF Dnes, když jsem dvakrát vyžadoval tiskovou  opravu názvu mého CD: titul Mana totiž změnili na Máňa, a pak na Masna. To už jsem to vzdal.

V druhé polovině 90. let min. stol. mě vinily z arogance i stovky žen, které hlasitě a často i vulgárně protestovaly proti mému názoru, že porod každé zdravé ženy by mohl být radostný, téměř bezbolestný a dokonce orgasmický. Stejně tak několik porodníků, kteří v besedě před rozhlasovým mikrofonem mé informace označili za lživé, ale později pak ve výtahu přiznali, že sice mám pravdu, ale jde především o peníze, a když jim dám dvacet milionů, oni si otevřou malá porodnická centra a ženy budou rodit přirozeně.

Pamatuji, že mne do různých televizních a rozhlasových pořadů tehdy zvali vždy dvakrát: poprvé a naposledy. Nehodlal jsem s nimi arogantně hrát jejich hru na to, že je lepší raději zalhat než přímou pravdou urazit… Tehdy jsem totiž hovořil o tom, že většina tzv. vážné hudby je z hlediska kosmických daností falešná, protože s uměle vypočítaným a nepřirozené temperovaným laděním, a že výuka hry na hudební nástroje připomíná na našich školách spíše drezůru a ničení talentů. Na přímou otázku moderátorky v soukromém rádiu jsem pak arogantně odpověděl, že to, co v soukromých rádiích pouštějí od rána do večera, je přímo škodlivé lidskému zdraví…

Podobně o mně jako o arogantním autorovi smýšleli i vydavatelé, kteří mně a knihkupcům tvrdili, že mé knihy jsou beznadějně vyprodané, ale bez mého vědomí je vydávali dál, samozřejmě aniž bych dostal nějaký honorář. Prý je můžu žalovat, potáhne se to deset let, přijdu na buben, a oni vyhrají, protože mají dražší a lepší právníky…

A podle mnohých arogantně sním i dnes, protože věřím a píši, že když to dobře dopadne, pardon, aby to dobře dopadlo, některé šťastné děti si v blízkém budoucnu budou moci ve školách i v hudební výchově jen hrát, nebo že je zdravé a inteligenci podporující nechat je cachtat se v blátě a dupat na chodnících do kaluží. Věřím také, že nikdo není tzv. falešný, že holčičky budou s rodiči a přítelkyněmi oslavovat první menstruaci, že je nikdo nebude neustále okřikovat, ale budou je chválit, chválit, chválit, aby pak ony jako dospělé ženy uměly chválit, objímat a hladit své syny a vychovat z nich nezakomplexované, život v jakékoliv formě chránící, tolerantní, ale sebejisté (nikoliv arogantní!) nebojácné empatické muže, kteří se umí rozhodovat