Ale zpět k 18 postřehům

03.07.2014 19:38

 

 Ve středu ráno, tedy předevčírem, četla jsem o té americké "výjimečnosti" a pak pelášila pěšky k vlaku na 9.06. Hlavu ještě plnou textu a tom, že po chodnících v USA už živáčka nepotkáš. Všichni jen ve velkých, drahých autech. Tož se tak rozhlížím a zjišťuji, že jsem asi opravdu v Beverly Hills, neboť i u nás, v Čeladné, jsem šla po chodníku jen já. Když jsem se blížila k náměstí, stál na chodníku starší štíhlý muž s kolem a nemohl se hnout. Bylo mu velmi špatně, celý zbělel, ruce promodralé a málem upadl. Podepřela jsem ho, vzala z kola batoh s nákupem a ptala se, kde bydlí. 100 metrů šli jsme asi 40 minut, sanitku volat nechtěl, prý si jen potřebuje odpočinout. Dovedla jsem ho domů, zbantovala sousedy, rychlou, atp. Však vlak byl ten tam a první můj zákazník si pomyslí cos o mé nespolehlivosti. Tak jsem v 60 letech zkusila stopovat. Pár bagounů v drahých autech, kteří míjeli mě už při doprovodu maroda, však opět nezklamalo. Nezastavili.

Až najednou menší auto zastavilo. "Nikdy neberu stopaře, ale Vám jsem, nevím proč, zastavila".Nechala se slyšet šoférka. Přisedla jsem k jejímu vnukovi vzadu v sedačce sedícímu a jeli jsme do FM. V práci jsem byla včas! Během cesty nám došlo, jak vesmírná pravidla  fakt fungují. Já pomohla neznámému občanu (včera mi volali, že mi moc děkují, pána stihli včas převézt do špitálu) a ona zase pomohla - možná poprvé v životě- mně. 

Tož tak.  Gina

Zpět