Součástí dnešního světa je globalizace. Všichni o ní mluví, všichni ji vnímají jako samozřejmost, ale málokdo se možná zamýšlí nad tím, co s sebou přinesla. Byť se v posledních letech – hlavně po vypuknutí hospodářské krize – přece jen začalo veřejné mínění proti ní obracet. Výjimkou nebyly ani masové protesty.
„Od začátku 90. let byla přitom globalizace plná optimismu, nadšení. Mínilo se, že vzniká díky ní společnost postideologická, společnost vědění, která bude představovat též konec bipolárního světa. Převažovala představa, že konec komunismu bude začátkem globální expanze. To bylo hlavní plus globalizace. Jenže to znaménko se začalo ještě před počátkem ekonomické krize přeměňovat v minus,“ vysvětlil na úvod profesor filosofie Václav Bělohradský.
Globalizace vyrvala zakořenění
Jak dodal, hlavním důvodem změny myšlení a pohledu na globalizaci ale nebyla dislokace a následné vydírání států nadnárodními podniky, ale to, že globalizace vyrvala politiku států z toho, co se nazývá vize. „Tedy ze zakořenění politiky v civilizačních statcích. Připravila svět o ideu rovnosti, o rovnost vědy ve společnosti, o politické pravdy. Ty pravdy přitom znamenají soustavu výroků, které mohu hájit proti celé obci ostatních. Jenže nelze tu pravdu integrovat do té staré společnosti, na kterou jsme byli zvyklí a která takto fungovala. Globalizace vyrvala politiku ze zakořenění v těch velkých politických pravdách a proměnila ji v systém lobování a využití expertního vědění,“ pokračoval dále Bělohradský.
Podle něj právě v tom tkví celý problém současnosti - otázka legitimnosti politického rozhodování není nyní totiž založená na tom, že se dá odvolat na nějakou politickou pravdu… To zmizelo. “Když politici nyní prosazují nějaké zákony, mají na to skupinu odborníků, různé vlivové agentury,“ poznamenal Bělohradský. Jeho slova doplnila Ilona Švihlíková.
„A tak nám vznikla společnost technokratů. Nemají žádné velké ideje, stačí jim najmout odborníky a je to. Dochází k absenci toho, aby fungovali a rozhodovali politici a lidé, kteří mají vizi... Nyní nastoupili údržbáři moci. A to se projevuje na tom vyprázdnění politiky,“ řekla.
Ve vzájemné debatě pak trojlístek těchto tří osobností dospěl k tomu, že podstatou globalizace je to, že se lze nyní kdekoli ukrýt. A skutečná oligarchie má tedy možnost nikým nepozorována uniknout.
Dnešní společnost je charakteristická tím, že jí ta tolik potřebná vize chybí. I proto v krizích dochází k absenci reprezentativnosti vlád. Tomu sice bývalo tak i v minulosti, ale nyní začínají chybět vůbec ty předpoklady. A tak se proti sobě dostávají fragmenty skupin lidí, kteří nejsou schopni, a zřejmě chybí i vůle, se dohodnout.
Právě tento problém vedl i spisovatelku a bojovnici proti restitucím Lenku Procházkovou k tomu, aby do diskuse Ilony Švihlíkové a filosofa Bělohradského vstoupila jedním vlastním příkladem ze života.
Každý si za vše může sám - vtlouká se do hlav
„Ty problémy, které současná společnost způsobuje, vyvolávají v lidech pocit, že si za ně mohou ale jen oni sami. Při procházce s vnučkou jsem nedávno dala jednomu z prodavačů časopisu Nový prostor (většinou jde o lidi bez domova, pozn. red.) padesátikorunu. A vnučka se podivila, proč mu dávám peníze, protože ten pán nepracuje a tak si je nezaslouží. Vzhledem k tomu, že nepředpokládám, že by toto moudro slyšela doma v rodině, usuzuji, že zřejmě už ve školce se mluví o tom, že si ti lidé, co žebrají, za vše mohou sami. A to je skutečně zlé,“ uvedla Procházková.
Václav Bělohradský ji následně doplnil v tom, že jsme se posunuli, aniž bychom to všichni třeba zpozorovali, do fáze antipolitického individualismu. „To je takový totalitarismus tohoto století, či dokonce tisíciletí. Dává prostor vznikat společnosti povolnosti, jak já ji nazývám,“ poznamenal.
Neviditelní vládci v pozadí, které neznáme...
Na to, jak jsou v současnosti svět a možnosti lidí rozdělené, pak navázala Švihlíková: „To rozdělení společnosti je v současnosti neuvěřitelné. Vznikly obrovské disproporce a lidé, kteří vlastně už nyní vládnou, jsou přitom schovaní, nikdo je nevolil. Disponují mobilitou, takže jsou vlastně neviditelní,“ doplnila.
Jisté je tak prý jedno - v ekonomii ve světovém měřítku došlo v posledních 30 letech k zásadní změně. Je třeba však mít na paměti, že je ekonomie vždycky politická. „A když předstírá, že neslouží politickým zájmům, je třeba si dát bacha o to více,“ varuje Švihlíková.
Vracíme se k rituálům, místo k ideálům a vizím
Připomněla pak i to, že kapitalismus, který zejména mladí lidé dávají do rovnítka demokracie, přičemž nechápou podstatu rozdílů, v Česku přitom po revoluci většina občanů nechtěla. „I proto se tu až do vypuknutí hospodářské krize spíše používalo sousloví tržní kapitalismus. Nyní ty ideje pokulhávají, stejně jako vize. A když je prázdno v idejích, vyplní se ta prázdnota v rituálech. Přitom právě ta vize by z nás udělala znovu společnost. Jenže, máme tu prázdno, bojíme se prázdna, proto se nám nyní ty různé rituály vracejí do společnosti,“ vysvětlila ekonomka, která je zároveň kandidátkou SPOZu v těchto volbách do Poslanecké sněmovny.
Poukázala pak ještě na další věc – tentokrát spíše specifikum Čechů a našeho národa. „Česká společnost neumí řešit konflikty – tváří se raději, že neexistují,“ myslí si Švihlíková.
A Václav Bělohradský jí v tom přitakává. „Ano, tady je velmi obtížné řešit spory kompromisem – racionálním a morálním. Všechny konflikty jsou zde psychologické – a ty jsou nejhorší. A k tomu ještě navíc potřeba zamést pod práh důsledky určitých politických rozhodnutí. Říkal jsem v minulosti, že přímá volba prezidenta přinese jen zmatek. Někdo se na mě kvůli tomu i hněval. Tak jsme tu volbu dostali, protože jsme ji jako občané prý chtěli. A teď se všichni nebo část občanů tváří, že výsledek té volby neuznávají. Jako další příklad mohu uvést třeba kroužkování, které je považováno za velmi vstřícný krok k přímé demokracii. Opět se najednou ozývají hlasy, že to je nebezpečné, že to dává prostor k jisté zvůli i uvnitř politických stran. Ale nelze přece stát – obrazně - jen na jedné noze, pokud jsme se k něčemu rozhodli, musíme jít dál a přijmout za to i odpovědnost, ne mít deprese,“ uzavřel vzájemné povídání uznávaný filozof.
