V době, kdy jsme si připomínali padlé v poslední dny druhé světové války – a že jich ještě byla celá řada, objevila se na pultech nová knížka Lenky Procházkové Bílý klaun.

Více než čtyřicet fejetonů a dalších krátkých textů, z nichž některé vyšly na stránkách Práva, Literárních novin, v Deníku Referendum či na Britských listech a jinde – a jiné jsou publikovány poprvé, je zaštítěno textem nazvaným jako celá kniha (s. 37-40). V něm mimo jiné poukazuje na potřebu odlišení konání církevních představitelů od víry jako takové. A jedním dechem kritizuje současný všudypřítomný konzum, který prodává snad úplně všechno včetně nás samotných.
„…Až doznějí všechny reminiscence včetně sarkastických debat na internetu, až Pražské Jezulátko odloží sváteční šatičky, zbudou nám pro turisty už jen tradiční poutní artikly, totiž Hašek a Kafka. Ikony, které setrvačně leštíme a ctíme, i když jejich poselství už sami nerozumíme. Ale to je osud všech vizionářů, že se stávají předmětem exportu a směny, místo aby povzbudili představivost a vyvolali změny. Jistý židovský mladík, potulný rabi Ješua, by se divil, co svým odvážným pokusem o reformu okoralých srdcí způsobil a co se pak jeho jménem dělo, a dosud děje… Skutečná víra v Boha nemá mocenské ambice. Je to dar, se kterým se nekšeftuje.“
Lenka Procházková ve své knize věnuje poměrně hodně prostoru takzvaným církevním restitucím – jejich obsahovým nedostatkům a (eufemisticky řečeno) pochybením, i krajně nedůstojnému a na hony podezřelému způsobu jejich přijetí. Její kniha ovšem není toliko obžalobou těch, kteří připravili a prosadili stávající podobu církevních restitucí. Je obžalobou doby, v níž žijeme, je obžalobou systému, který nahrává úzké skupince mocných, a ostatní zotročuje a sune je kamsi na okraj. Ke zdi.
Autorka si všímá úrovně školství. Znepokojuje a trápí ji fakt, že každá nová generace má o něco menší všeobecný přehled než ta předchozí. Co vlastně těm po nás předáváme?
„Listina základních práv a svobod mluví o právu na bezplatné vysokoškolské vzdělání podle schopností občana (soukromé vysoké školy mohou přijímat i občany méně schopné) a podle možností společnosti. Pokud je společností myšlen český stát, což zjevně je, protože o bankách Listina nemluví, pak chci připomenout, že stát tvoří rovnoprávní a svobodní občané. Zpoplatnění státních vysokých škol zruší rovnoprávnost a svobodu studentů z chudších rodin, což je pro banky přínosné, ale pro společnost degradující. Reforma školství směřuje k výchově otroků. Asi je to její hlavní účel.“ (Výchova otroků, s. 53-54).

Lenka Procházková ukazuje na paradoxy, kdy se sice na jedné straně rozvíjejí informační a komunikační technologie, vynalézají se přístroje a léky, které dokážou zachránit životy mnoha lidí, ale na straně druhé zde není vůle mocných, aby lidé kriticky mysleli, a aby se vzdělávali („trh práce“ si žádá jednostranné roboty, levnou pracovní sílu – a čím levnější, tím lépe – pro něj samozřejmě, tedy pro nadnárodní korporace) a většina lidí nebude mít na to, aby si drahou zdravotní péči mohla dovolit. Třebaže jim jde o život.
Právě tady se rýsují hranice systému, jehož tahouny jsou v současnosti Čína s Ruskem, systému, který nestojí na demokratických principech a silném sociálním státě – a který není schopen většině lidí zajistit dostupné a přitom kvalitní školství a zdravotnictví (o důchodovém zabezpečení ani nemluvě).
Autorka je konzistentní sama se sebou. Neodchyluje se od sebe samé. Za co byla ochotna stát na pranýři dříve, je odhodlána se bít i v současnosti. Má svou víru.
Vrací se k hodnotám, T. G. Masaryka, snaží se pro lidi znovu objevit Ferdinanda Peroutku. Jedná se jí o to, abychom opět začali kriticky myslet, abychom se nezavírali do cel svého dočasného pohodlí. Neboť jednou mříže těchto cel padnou – a mohlo by se stát, že bude rozmetán celý náš uměle vypěstovaný svět, který se s tím reálným nikde nepotkává.
Co se týče církevních restitucí, vysvětluje Lenka Procházková krok za krokem, kde je jejich Achillova pata – a proč právě proto, že je sama věřící, proti nim tolik bojuje.
„…JUDr. Pilecký podrobně vysvětlil, že tzv. výčtový zákon, kterým stát převáděl na řeholní řády asi 170 komplexů, aniž se vzdal dohledu nad tímto majetkem, se svého dozoru vzdal později, paragrafem, který byl vsunut do zákona číslo 165 z roku 1992. Jednalo se o takzvaný přílepek, který umožnil například voršilkám prodat budovu, kterou pochybením legislativců získaly. Přednášející také objasnil, že soupis církevních majetků, o kterém Ministerstvo kultury tvrdí, že jím nedisponuje, byl vytvořen už kardinálem Beranem v roce 1949 a předán Státnímu úřadu pro věci církevní. V doplňujících otázkách potvrdil i profesor Pavlíček, že hektarová výměra pozemků, které má církev získat podle současného návrhu zákona, je mnohem vyšší, než jaká byla v soupisu kardinála Josefa Berana.“ (Suverenita státu nežádoucí? II. Sine presentatum, s. 75-83).

Mimo jiné se autorka ve svých úvahách a postřezích vrací k hrozbě fašismu. Čím více je Evropa sociálně destabilizována, tím je tato hrozba reálnější.
Nedá mi to, abych zde neocitoval i jednu autorčinu vzpomínku na filozofa Milana Machovce, jenž mj. patří k výrazným osobnostem pražského jara 1968.

„…Pak něco na přístrojích zapípalo a přišla můrka doplnit infuzi. „Vy jste tu pořád?“ zívala u hadiček. „Nechte ho konečně vyspat. Spánek potřebuje i fi-lo-zof,“ přeslabikovala naučeně. „Nedejte se vyhnat, drahá!“ zašeptal pacient. A tak jsem si zase sedla. „Aspoň mu pusťte tu ruku,“ dirigovala ještě ode dveří naše loučení. Ani v tom jsem ji neposlechla. A tak ho držím pořád. A on mě.“ (U lůžka celebrity, s. 161-162)
Právě k ideálům pražského jara 1968 se Lenka Procházková hlásí a v nich nachází to něco, k čemu bychom mohli směřovat.

„Ideály pražského jara nemají žádný pomník, u kterého by se japonští, němečtí či jiní turisté mohli vyfotit. To ale není důležité. Podstatné je, aby myšlenky obrodného procesu přestaly být zkreslovány a zamlčovány. Každodenní válcování našich mozků a falšování historie je totiž mnohem rafinovanější a nebezpečnější taktika, než byla vojenská invaze před 45 lety. Čest těch, kteří tehdy byli poraženi, je stále v našich rukou. Tak co říkáte, občané, prodáme tu čest? Nebo ji zkusíme uhájit?“ (Projev 21. srpna 2013 na Staroměstském náměstí v Praze na shromáždění Občané proti okupaci!, s. 163-168).

Lenka Procházková pouze nesedí s tužkou a papírem, u psacího stroje či počítače. V posledních letech ji bylo možno vídat na řadě akcí, kde mluvila na náměstích přímo s námi a k nám.
Publikaci, jež na konci obsahuje texty trestních oznámení na Dominika Duku a expremiéra Nečase, potažmo další ministry jeho vlády, doporučuji k přečtení už jen pro tu možnost zamyšlení. Prvním krokem ke kritickému myšlení je schopnost kladení otázek sobě samým. Jsem přesvědčen, že těžko můžeme najít úrodnější půdu pro podobný proces, než je tato kniha. Kniha, z níž na hony sálá cosi vřelého a lidského, bytostně humanistického, a přitom nespoutaného a hrdého. Važme si toho již proto, že to neroste na stromech a nezakopáváme o to na každém rohu. Přesto bez toho může být náš život neúplný, ba prázdný.
Aneb jak říkal autorčin otec Jan Procházka: „Nic není ztraceno, dokud to nevzdáme my sami.“