Nejznámější český režisér Zdeněk Troška oslaví za týden své velké životní jubileum. Slavit prý ale kromě úzkého kruhu rodiny nic nebude. Oslavy striktně zakázal a chce se věnovat své práci. Za další týden se pouští do natáčení druhého dílu komedie Babovřesky, která se stala nejúspěšnějším filmem desetiletí. A jak sám říká, největší zlo na světě je politika a církev.

Byť sám Troška pochází z vesnice, z jihočeských Hoštic u Volyně, kde vyrůstal, kde dokonce v kostele ministroval a hrál na varhany a kam taky zasadil svou nejslavnější trilogii Sunce, seno, …, církev v lásce nemá.

„Je to vždycky jen o lidech. Jestli si někdo myslí, že jen proto, že denně chodí do kostela, odříkává Otčenáš a Zdrávas, a proto přijde do nebe, tak se plete. A to si právě někteří myslí, stejně jako někteří páteři, a proto se tak chovají,“ řekl pro ParlamentniListy.cz skorošedesátník Troška.

Je načase, aby církev odešla do historie

Naráží tak na letité zkušenosti s katolickou církví, ale hlavně na ty z loňska, kdy měl spory s jihočeskou částí církve.

„Protože jsme nedostali povolení od biskupství, abychom točili v kostele, protože je to prý kvůli zlodějům, aby si to nevyhlídli, což je samozřejmě nesmysl, našli jsme si v Dřítni kostel, který patří obci. Podepsali jsme řádnou smlouvu, ve vší počestnosti jsme tam natáčeli. Na obecní úřad přiběhl farář Ján Němec, který je sám Polák – už to samo o sobě je paradox, a začal na starostu řvát, že 'jak si dovolil tam pustit toho debila Trošku'. Farář, rozumíte, tomu se říká sluha boží?“ diví se dodnes režisér, který nezapomněl dodat, že onen kněz, muž svaté čistoty, ještě nezapomněl proklít i „tu Vondráčkovou“ (Lucii Vondráčkovou).

Další problém nastal v Pištíně, kdy po natáčení chtěl Troška nacvičit se sedmi herečkami, bez účasti kamery, na varhany mariánskou píseň. Ovšem jáhen Karel Fáber to zakázal s tím, že filmaři do kostela nesmí.

„Druhé přikázání boží říká: Miluj bližního svého jako sám sebe, jenže takhle to asi nevypadá, že...“ míní režisér, který rozhodně nic špatného v kostele dělat nechtěl.

„Všude, kam jsme přijeli, nás vítali s otevřenou náručí. Všude nám nosili koláče, buchty, ovoce, byli milí, jen s církví svatou byl problém. Z takových sluhů by jistě Kristus neměl radost. Podívejte se, celá církev svatá je organizace, která má svá jistá pravidla a podle nich jede. Marná sláva, je to stejná diktatura, jako byla, nebo je každá jiná. Tahle bohužel vydržela dva tisíce let, a už by bylo na čase, aby odešla do historie,“ míní Zdeněk Troška, jenž už před časem se postavil proti církevním restitucím, které označil za zlodějnu ve vztahu k občanům země.

„Pokud někomu něco někdo ukradl, ať mu to vrátí, to je pochopitelné. Jak já říkám – každému jeho nebe, ale ne, aby se tu vracely majetky, které nebyly prokazatelně církevní. A pak, církev by měla podle Kristova učení být chudá. Ukažte mi bohatší organizaci na světě, než je právě katolická církev. Podívejte se, jak ale její majetky vypadají. Třeba u nás v Hošticích je už třicet let v dezolátním stavu nádherná barokní fara. Církev svatá ji prodává skoro za milion. Kdo si asi myslí, že to koupí a vrazí do toho další miliony? A takových far je mnoho. Nejsou schopni se postarat ani o svůj majetek, který mají, a chtějí další. V době, kdy je stát v krachu,“ diví se autor komedií a pohádek, který má ale mezi duchovními i řadu přátel a známých.

„Ale to jsou normální lidi. Víte, kolik já dostal emailů, telefonátů od kněží a různých lidí z církve, jak se stydí za to, jak se 'jejich organizace' chová? Možná by se páni biskupové divili. Ale ti lidé se prostě bojí. Co je to za svobodu a demokracii? Říkám to pořád, že politika a církev, nikoli víra, prosím nesměšovat, jsou jedno velké zlo na světě. Proto byly boje, války, kvůli politice, majetku a církvi. Od nepaměti.“

Politika je zlo, politikům jde jen o ně samé

Na politiku má Troška svůj názor. I když ho dvakrát tehdy ČSSD lanařila, aby kandidoval do Senátu za obvod Strakonicka a Prachaticka, odmítl. Nemá prý žaludek a povahu na to se přetvařovat a lidem lhát.

„Jsem člověk upřímný a vždy říkám, co si myslím a jak to je. To v politice nejde. Neuměl bych těm lidem lhát. Musel bych se stydět,“ tvrdí Zdeněk Troška.

Je přesvědčen, že mnoha politikům vůbec nejde o blaho lidu, ale o blaho svoje. Sám režisér poznal na vlastní kůži, jaké to je, když řekl svůj názor a byl za to „perzekuován“.

„Jen jsem řekl, že nesouhlasím s americkým radarem v Česku, a už jsem byl nepřítel státu a jistí dva páni ministři se před lety postarali o to, abych nedostal peníze na pohádku Nejkrásnější hádanka, kterou jsem natočil až napotřetí. A dneska, když vidím politiky, nevím, jestli mám brečet nebo se smát. Je to děsivý, opravdu děsivý. Obyčejný člověk nemá zastání, dovolání, politici se jim smějí do očí,“ dodává režisér.

Nejšťastnější pod sluncem

Říká, že se cítí na dvacet, i když mu bude šedesát. A proto, aby si udržel stálý optimistus a duševní zdraví, dělá jediné: „Na televizi skoro nekoukám, noviny nečtu a katastrofické zprávy našich mnoha televizí vůbec nesleduju. A jsem nejšťastnější člověk pod sluncem,“ ujišťuje.

Veškeré oslavy svého 60. jubilea zakázal. „Slavil jsem padesátiny, teď budu slavit už jen stovku. Tenhle vstup do překremačního věku za slavení určitě nestojí," dodává režisér s humorem a nadsázkou sobě vlastní, které přenáší i do svých košilatých komedií. Babovřesky II. toho prý budou rozhodně důkazem.

https://www.parlamentnilisty.cz/