Nevím, jak by se tvářil kterýkoliv publicista, rád užívající slovo senior, kdyby jej jeho vnučka místo dědo, dědečku, či nářečně třeba stařiku, oslovila seniore, či dokonce mazlivě seniorku. Osobně vnímám, že do uvedeného slova, vyjadřujícího až jakýsi skrývaný stud, odosobnění, ba až odcizení, se promítl celý současný vztah k opravdu starým lidem. Patřím mezi ně. A nepřeji si, aby se o mně psalo a hovořilo jako o seniorovi, postrádám v tom totiž onu dávnou „lidštinu“, absenci lidského rozměru vztahů s ostatními generacemi. V běžné mluvě i v publicistice používáme přece docela samozřejmě slova dítě, mladík, třeba i puberťák, ale nikdy ne pojmu junior, snad kromě sportovních rubrik. Tak proč tedy na druhé straně senior?

Hlavní důvod proměny vztahů mladých a starých ovšem vidím v nikdy dosud v dějinách nevídaném vzestupu poznatků vědy a tím pokroku techniky a technologie. Ještě před třemi generacemi mladí většinu svých vědomostí získávali především z osobních celoživotních zkušeností prarodičů. Netýkalo se to jen „dějepisu“ rodiny, krajiny, či větších událostí, ale především pracovních návyků, a dnešní hatmatilkou řečeno, know how týkající se činností doma i na poli, vědomostí o přírodních jevech, ba i mezilidských vztahů. Zmíněný vývoj nastartoval překotné tempo. My jsme byli v Evropě tou poslední generací, která ještě mohla využívat znalostí předků. Naše děti už se jen sporadicky zajímaly o naše zkušenosti a naši vnuci naopak musí už učit nás, abychom mohli kupříkladu psát tento text, či si zatelefonovat. Sice bychom se to asi z literatury také naučili, ale proč, když díky zkušeností vnuků se nám to podaří desetkrát rychleji. Takže upřímně řečeno, díky jim moc za to, že nás poučí. Vždyť to tempo doby jsme pomáhali zplodit my, dnešní staříci - a nikdo není povinen nějak nám naši „vinu“ ulehčovat.

Na tomto místě cítím potřebu omluvit se každému, kdo je genderově vnímavý. Musím totiž přiznat, že ani tak dlouhý věk mi nestačil k získání jistoty, že mé názory jsou akceptovatelné i pro ženy, takže bych nerad hovořil o této polovině lidstva. Má zkušenost souhlasí spíše s klasikem, který tvrdí, že mnoho žen prožívá mezi dvacátým devátým a třicátým rokem svého věku nejkrásnějších čtyřicet let svého života. Něco na tom musí být, když prý v „dobré“ společnosti, asi celebrit, VIP, či high society, se o věku žen nemluví. Stejně jako o penězích. I když tady je to sporné. Proč bych se přece v dnešní době, velebící úspěch, nepochlubil, že svým úsilím, talentem, neobyčejným nasazením a intenzitou svého rozhodování vydělávám čtvrt miliardy ročně, že ano?

Nejsem důchodce

Po celý můj aktivní život mi společnost, prostřednictvím instituce státu, odebírala část mých příjmů, dokonce nedemokraticky, čili aniž se mne na to zeptala. Navíc jsem se vůbec nepodílel na rozhodování o tom, co s mými penězi státní úředníci provádí. Jen se stát, ve společenské smlouvě definované tehdejší právním řádem, zavazoval, že v případě stáří a nemoci mne existenčně zajistí.Řečeno přesněji, osobně jsem si tedy na stáří, ani na nemoc nešetřil. Pokud jsme spořili, pak jaksi kolektivně, tedy vzájemně jsme se zabezpečovali, pojišťovali, takže jsem nejen věřitelem státu, ale dokonce pojištěncem, vůči kterému má pojišťovatel z pojišťovací smlouvy plynoucí povinnost. Peníze na mně státem vynucené, nebyly ani nějakou odloženou spotřebou, protože od počátku jsme všichni věděli, že ve stáří nám stát neposkytne vyšší, než existenčně nutné prostředky, čili nikterak odpovídající možným spotřebním tužbám ve stáří.

Mocní, ať již minulí či dnešní, byli podle právního řádu této země přece povinni hospodařit s cizími prostředky tak, aby je zhodnocovali a ne naopak. Troufám si dokonce tvrdit, že minulí vládci skutečně mé peníze zhodnotili, protože by jinak dnešní předseda Ústavního soudu si nemohl dovolit tvrdit, že současné vlády peníze na důchody, cituji: „prachsprostě ukradli“,Ve slušných zemích je každý, kdo promrhá cizí finanční prostředky, obviněn z trestného činu. Tuto realitu si dovoluji připomenout všem konstruktérům důchodové reformy. Buďte tak laskaví, a napřed odhalte, kdo, proč a jak je vinen tím, že z nás věřitelů státu udělal na jakousi milost čekající důchodce. Pro nás, kdo aktivně pracovali před připravovanou reformou, zachovejte proto podmínky, které budou odpovídat stavu, který nám byl zaručován tehdejším právním řádem.

Možná je to jenom můj problém, ale když slyším slovo klient, tak pod vlivem současných filmů se mi vybaví žargon prostitutek, které své zákazníky označují za klienty, především pak ty z oboru sado-maso. V každém případě si ale slovo klient oprávněně spojuji s klientelismem, čili s podřízeností mafiánskému kmotrovi.

Nemoc ve stáří je stále přítomným stavem, takže je důvodem staré lidi podle toho léčit. Jejich léčení bude v mnoha případech sledovat dokonce i jiné cíle, než léčení aktivních lidí. Většinou již nepůjde o návrat do původního stavu, vyjma akutních infekcí a podobných chorob. Staří lidé by proto neměli být zákazníky lékařů, ale doslova partnery. Dokonce i v moderních lékárnách, které se pomalu mění v poradny, přestávají staří být pouhými anonymními zákazníky, ale skutečnými partnery, ba až „starými známými“.

Triumvirát lékaře, lékárny a pojišťovny je výsostnou službou, vesměs každému potřebnější, čím je věkovitější. Je to služba nejvyššího stupně lidskosti. Je mým osobním názorem, že by vůbec neměla být předmětem zisku. Nesnáším, když se podřizuje současným zvyklostem ba až zákonitostem jobu a byznysu. V tom směru především na lékaře mám velmi přísná měřítka, která vyjadřuji sloganem pro všechny mladé, „když chceš být bohatým, nestuduj medicínu“. Na veškeré to „kosmetické údržbářství“ bulvár zaplňujících person“, bych pak vyčlenil speciální opravářské školy.

Pro stáří asi nejlépe platí slogan, který je častý zatím jenom na hřbitovech; co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.

Ale především, začne se opět jakoby přirozeně zaplňovat ona stále se rozšiřující mezera mezi generacemi. A možná, že pak ani nikdo nebudeme považovat slovo starý za žinantní, nepřípadné, snad dokonce pejorativní až urážející. A jeho používání nebudeme podrobovat vnitřní cenzuře. Je to totiž slovo vysoce reálně popisující životní stav. Řečeno jinak, fundamentální a vesměs nevyhnutelná pravda života, na kterou si musí skoro každý zvyknout, zvláště v dobách, kdy se přízeň bohů už dávno neprojevuje smrtí v mládí, ale čím dál více spíše sexuální aktivitou skoro ještě v rakvi.

A nakonec konkrétně k tomu Kauflandu

Nechápou, čemu se my staří divíme, že když chceme koupit pračku, musíme prohlédnout haldu pololživých reklam, probrouzdat na internetu desítky webů mnohdy s pochybnými inzeráty, navštívit obchody nejen ve svém městě, ale i v několika okolních, než se rozhodneme koupit pračku, která nefunguje tak jako ta socialistická čtyřicet let (podotýkám, že jde o osobní zkušenost), ale má problémy už v záruční době. A dobře že je má, protože v ní alespoň mi ještě zdarma vymění za celou čtvrtinu její ceny některé komponenty, abych měl jakous takous šanci, že bude v provozu i další roky po záruce (zase hovořím o osobní zkušenosti se svým již třetím PC).

Osobně považuji tak obrovskou různost cen u léků za výsměch starým lidem. A to v lepším případě, pokud si o ní přímo nemyslím, že jde o neskrývanou šikanu. A vím dokonce, že nejeden starý člověk vnímá obcházení lékáren za účelem získání léku za nejnižší cenu za hluboké ponížení.

A na ten okamžik mi staří právě čekáme, na to, až budeme moci koupit ten osmý či dokonce desátý kožich, který už bude „za facku“. Že máme každý z nás kožich doma, protože v čem bychom všechny ty naše námi mnohokrát prožité zimy chodili, vás mladé asi nenapadne. No belhali jsme se ho koupit proto, že možná konkrétně právě vaši rodiče nemají pro samé vydělávání čas ty ceny hlídat a tak nás požádali, abychom jim ten kožich koupili jako dárek pro vás, „issomádlové“.

Byl bych velice rád, kdyby některá píár agentura provedla průzkum, kolik toho ti sakramenští „důchodci“ nakupují skutečně jen pro sebe a kolik pro jiné, ať již třeba jen pro daleko méně mobilní, staré spolužijící. Vybrali jsme si Kaufland především proto, že je to velký, až obří obchod, prodávající široký sortiment zboží a mající tedy vždycky na něco slevy. Vyhovuje totiž naší snížené pohyblivosti, takže nemusíme kvůli slevám probelhat celé město, ale najdeme všechno na jedné, soustředěné ploše. Když nás staré správně pochopíte, postaráte se proto, aby v době, kdy vy budete to, co my jsme dneska, už nebyly jenom supermarkety, či hypermarkety, ale gigamarkety, ba teramarkety, kde doufám ještě ve větších slevách nakoupíte naprosto všechno, co v té budoucnosti bude k mání. To vám všem, kteří jste nyní těmi, kterými my jsme také kdysi byli, upřímně přeje ne senior, ne důchodce, ne klient, ale opravdu starý muž.

Závěrem: Nejen na hřbitovech platí moudrost

Platí to především i pro jednotlivé generace. Iluze, že svět bude, třeba podle Žáka, lepší, když si v něm budou rozhodovat mladí, je mnohem větší utopií, než všechny mně dosud známé.