Českým orgánům činným v trestním řízení nastavil zrcadlo švýcarský soud v Bellinzoně, kde probíhal proces se sedmi bývalými manažery Mostecké uhelné společnosti (MUS). Ve velmi složité mezinárodní kauze, jejíž počátky spadají až do roku 1997, dokázal prvoinstanční soud za 7 měsíců od sdělení obvinění vynést rozsudek. Při srovnání s kauzou Davida Ratha, který je 17 měsíců držen ve vazbě, aniž by proti němu obžaloba byla schopna předložit jediný přímý důkaz, vychází Česká republika nelichotivě.

Kauza Rath však je jen viditelným vrcholkem ledovce. Mnoho podobných případů nepřitahuje zájem médií. Běžnému pozorovateli tak uniká, že v Česku máme vlastně 2 systémy trestního řízení. „Elitní“ – v němž policista může a dostane všechno. A „běžný“, v němž má smůlu poškozený – oběť trestného činu, protože policista nemá prostředky nebo zákonné zmocnění.

Znám soudce, kteří se před vydáním příkazu k použití operativních prostředků ptají: „Opravdu nemůžete ten důkaz získat jinak?“ Což je zákonná podmínka. Použití operativních prostředků má být až to poslední. Znám soudce, kteří se spokojí s formálním písemným zdůvodněním policistů. Znám i případ soudce, ke kterému když policista přijde v pozdních odpoledních hodinách, tak „orazítkuje“ jakoukoli žádost. A největší problém má s tím trefit se razítkem na správné místo, protože odpoledne razítko tak tak udrží. Jeden z nich na Okresním soudu v Jablonci nad Nisou, řádně „unaven“, nařídil odposlech předsedy Ústavního soudu. Čelil za to kárnému řízení, protože podle Trestního řádu (TŘ) může odposlech soudce nařídit pouze Nejvyšší soud. Kárným senátem nebyl „svlečen z taláru“, protože uspěl se svojí obhajobou, že soudce nemá možnost zjistit, na jaké číslo je odposle ch nasazován. Pokud by na číslo sám nezavolal a nezmařil tím celé vyšetřování. Potrestán byl – pokutou za to, že si vůbec nepřečetl spis.

Pro normálního kriminalistu je podání žádosti o nasazení operativní techniky tak trochu loterie. V průběhu řízení je kontrolován místně příslušným státním zástupcem. Na začátku případu se totiž neví, jestli to bude kauza za 100 tisíc nebo za 100 milionů. Rozsah trestné činnosti se obvykle zjistí až během vyšetřování. Malé kauzy do 5 milionů dozoruje okresní státní zastupitelství. U větších škod, nebo v případě organizovaných skupin se pak případ předává na krajské státní zastupitelství (KSZ). U škod nad 150 milionů na Vrchní státní zastupitelství (VSZ).

Běžný kriminalista nemá „svého“ státního zástupce ani „svého“ soudce. Musí jít na místně příslušné státní zastupitelství nebo na místně příslušný soud. A tam předstoupit před funkcionáře, na něhož přišla řada v kolečku. Dozorový státní zástupce je mu přidělen na celý případ. U soudem nařizovaných úkonů rozhoduje soudce, který má ten den službu.

Rotačním systémem jsou soudcům přidělovány také případy, kdy mají rozhodovat o vazbě. V normálních případech se rozhodování o vazbě přidělí vždy tomu trestnímu soudci příslušného soudu, který je na řadě. Soudce obvykle zkoumá, jestli u obviněného hrozí riziko pokračování trestné činnosti, ovlivňování svědků nebo útěku (§ 67 TŘ). Na základě důkazů. Naši soudci často nařizují vazbu koluzní (90 dnů), aby obviněný nemařil vyšetřování. Vazba z důvodu zabrá- nění pokračování v trestné činnosti je našimi soudci v posledních letech s ohledem na přeplněnost věznic používána většinou jen v případech nejzávažnější násilné trestné činnosti (vraždy, znásilnění nebo sériové loupeže). Útěková vazba je nařizována minimálně.

A soudci obvykle chtějí vidět důkazy, podle nichž obviněný disponuje prostředky, aby se mohl skrývat v cizině nebo se vyhýbat trestnímu stíhání. Tedy že např. vlastní dům na Seychelách nebo že má v zahraniční účty. Případně, že se v minulosti již maření vyšetřování dopouštěl.

I soudci jsou jen lidé. Takže na jedné straně máme vazební věznice přeplněné obviněnými z krádeží a méně závažné trestné činnosti. Většinou recidivisty. Na druhé straně jsou známé případy, kdy soudce pustil z vazby obviněného z vraždy. Za extrémní příklad lze považovat kauzu litvínovických vražd. Otec a syn Pacovští měli dlouhodobé sousedské spory s rodinou Sassmannových. Policie opakovaně zasahovala v případě rvaček obou rodin. Případ vyvrcholil v roce 2005, kdy byli Pacovští zatčeni v průběhu pokusu o vraždu Jana Sassmanna. Českobudějovický soudce se spokojil s tím, že nařídil obviněným zabavit střelné zbraně a návrhu na uvalení vazby nevyhověl. Obvinění ihned po propuštění zavraždili nejen Jana Sassmanna, ale i další dva členy rodiny. A uprchli do Rakouska.

Řadový kriminalista nemá automaticky zaručeno, že mu místně příslušný soudce povolí použití operativní techniky nebo že vezme do vazby obviněného, kterého mu policista doručí. Mnoho žádostí soudy policistům odmítnou. Práce obyčejného policisty je nevděčná tvrdá řehole. V cestě k objasňování trestných činů mu stojí hodně překážek.

V roce 2012 bylo evidováno více než 304 tisíc trestných činů. Policistům se podařilo objasnit více než 120 tisíc z nich. Policie jako celek dosáhla 40% objasněnosti. Skvělých výsledků dosahují dlouhodobě „mordparty“. Z loňských 188 vražd se jim podařilo objasnit 175. Což je 93% úspěšnost řadící naše policisty mezi evropskou špičku. Z 3 283 loupeží se podařilo objasnit 1 585. Na evropské poměry slušný výsledek. Z téměř 120 tisíc krádeží se loni podařilo objasnit „jen“ něco přes 23 tisíc. Přibližně každou pátou.

Jak to chodí u elity?

I to jsou však špičkové výkony ve srovnání s policejními útvary s celostátní působností. Mezi ně patří Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK) a Národní protidrogová centrála (NPC).

Dlouhodobě nejhorší skóre vykazuje ÚOOZ. Mezi 3 – 5% objasněnosti. V případě ÚOKFK nelze objasněnost snadno statisticky vyčíslit. Více než polovinu její činnosti tvoří pátrání po výnosech z trestné činnosti v případech šetřených jinými útvary. Podle neoficiálních údajů u „vlastních kauz“ má 10% objasněnost. Ještě hůře se statisticky vyjadřuje úspěšnost NPC. Loni řešila více než 2,5 tisíce případů. Zatkla přes 3 tisíce výrobců a obchodníků s drogami. Celkový počet drogových trestných činů není znám. Poškozeným je v konečném důsledku sám konzument, který ale policii nic neoznamuje. Rámcový obrázek o drogové scéně nám ukáže procházka po Václavském náměstí, „Sherwoodu“ nebo na Andělu. Na každém rohu lze potkat hlouček dealerů nabízejících pervitin anebo i heroin. Téměř na každé zábavě nebo diskotéce najdeme místního dealera extáze. Kolik z nich má NPC pod kontrolou a jejich sledováním se dostává ke zdroji, je těžké říci.

V poslední době se však zdá, jako by se celorepublikové útvary pohybovaly v jiném světě než zbytek policie. Elitní detektivové z těchto útvarů netrpí nejistotou, zda jim místně příslušný státní zástupce nebo soudce schválí úkon, který je vyhrazen pod justiční kontrolu. Níže popsané kauzy ukazují, že policisté z celostátních útvarů umí obejít systém kontroly a dělby moci uvnitř trestního řízení. Tím, že si najdou „svého“, dalo by se říci spřáteleného státního zástupce anebo „vhodného“ soudce. Pokud by se ukázalo, že nejde o náhodu, ale systematický způsob práce, tak by ČR již nebyla právním státem, ale diktaturou policejních plukovníků, o níž svého času mluvil bývalý premiér Petr Nečas v souvislosti s kauzou Parkanová a letouny CASA. Dělba moci a systém vzájemné kontroly jednotlivých složek orgánů činných v trestním řízení byl totiž zkonstruován proto, aby se zabránilo zneu žití moci represivních složek.

Kauza Rath

Kauza Davida Ratha by mohla sloužit jako příručka obcházení systému dělby a kontroly moci v trestním řízení. Případ začal na podzim 2011. Bývalý důstojník ÚOOZ Libor Gregor podal na Ratha trestní oznámení pro podezření z korupce při rekonstrukci zámku Buštěhrad. Na Nejvyšším státním zastupitelství (NSZ). Údajně v zastoupení anonymního klienta. Podnět přijal náměstek NSZ Igor Stříž. Ačkoliv se trestná činnost měla odehrávat v Praze, kde je sídlo středočeského krajského úřadu nebo jinde ve středních Čechách, Stříž případ přikázal KSZ v Ústí nad Labem.

Tam byla tehdy vedoucí státní zástupkyní Lenka Bradáčová. Již tehdy známá nadstandardními vztahy s policisty z celorepublikových útvarů. Bradáčová kauzu Rath přidělila severočeské expozituře ÚOKFK. Odposlechy a další úkony v kauze autorizoval Krajský soud v Ústí nad Labem, který k tomu nebyl příslušný. Což ve svém nálezu později konstatoval i Ústavní soud. V jiné kauze by takový postup znamenal znehodnocení důkazů. Staly by se nepoužitelné v řízení před soudem.

Během několikaměsíčního nasazení operativní techniky policie získala o Rathovi a spol. řadu poznatků. Ale žádný přímý důkaz svědčící o korupci. Severočeský soudce toto použití operativní prostředky prodlužoval, aniž ho zajímalo, že doposud nepřinesly žádný výsledek.

Až pak 14. května 2012 policie zatkla Ratha po jeho odchodu z domu Pancové a Kotta. Při osobní prohlídce u něj našla krabici od vína se sedmi miliony. Při následné domovní prohlídce pak nalezla v domě Pancové a Kotta dalších 30 milionů. To jsou jediné důkazy. Jenže žádný zákon nezakazuje držet doma větší částku peněz ani s ní chodit po ulici.

Dva dny po zatčení byla na Ratha, Pancovou, Kotta a další uvalena vazba. Protizákonně, protože do vazby je poslal Ústecký soud, který k tomu nebyl místně příslušný. V Rathově případě navíc v rozporu s Ústavou. Vazbu lze podle § 67 TŘ uvalit pouze na obviněného. Tím se Rath stal teprve až poté, kdy jej 6. června vydala k trestnímu stíhání Sněmovna.

Po opakovaných stížnostech obviněných byl případ předán na místně příslušné státní zastupitelství pro Prahu západ, kde byl případ přidělen státnímu zástupci Petru Jirátovi. Jinak taktéž bratrovi Václava Jiráta, jehož firma Energie stavební a báňská je do případu rovněž zapletena. Jde o střet zájmů, kvůli němuž se měl Jirát z případu vyloučit pro podjatost. Nebo mu měl být odebrán.

Mnoho měsíců se nedělo nic. Obhajoba předložila řadu důkazů o tom, že v případě Buštěhradu nemohl být trestný čin spáchán. Podle jejich znaleckých posudků návrh zakázky nebyl předražen. Policie mnoho měsíců žádné posudky nepředkládala. A soud přesto opakovaně nechával Ratha a spol. ve vazbě. Během podzimu policie požádala Sněmovnu o další vydání Ratha ke stíhání v případě předražení zakázek v nemocnicích. Po vydání byl Rath obviněn i z těchto skutků. A pak opět plynulo mnoho měsíců, kdy policie nedělala nic a Rath byl ve vazbě. Až v lednu 2012 bylo vyšetřování oficiálně ukončeno podáním návrhu na obžalobu. Spis byl následně předán i obhajobě k přípravě na soudní řízení. Podle Rathova advokáta Adama Černého obžaloba tak, jak byla přeložena, neobsahuje jediný důkaz o předražení zakázek nebo tom, že peníze, které se u Ratha a Pancové našly, pocházejí z trestné činnosti. ‍ Na bankovkách se nenašly Rathovy otisky prstů, takže nelze prokázat, že by věděl, že nese peníze a že tedy vědomě vzal úplatek,“ konstatoval Černý. Podle něj je velmi zvláštní, že peníze z krabice pocházejí podle bankovních pásek z několika různých zdrojů a míst po celé ČR. Některé z nich jsou i 3 roky staré. V této souvislosti je zajímavá i námitka, že policie měla při provádění prostorových odposlechů přístup do domu Pancové. A mohla tedy peníze do domu a do krabice narafičit.

Podstatné však je, že poslanec parlamentu byl více než rok držen ve vazbě bez možnosti účastnit se práce Sněmovny. Pouze v důsledku jeho absence byl mimo jiné schválen zákon o církevních restitucích, kterým je přesouván majetek za více než 150 miliard.

Ačkoliv se policisté a státní zastupitelství na počátku holedbali tím, jak mají případ „okovaný“, a jak to půjde rychle, tak soud s Rathem a spol. byl zahájen až v srpnu 2013. Tedy po 15 měsících od jeho zatčení. (Srovnej s kauzou MUS.) Do uzávěrky tohoto čísla žaloba nepředložila žádný usvědčující důkaz o předražení zakázek nebo o tom, že peníze byly úplatkem.

Kauza Metrostav?

V minulém týdnu však obvinila několik firem, které na zakázkách měly participovat. Jediným důkazem mají být opět téměř 2 roky staré odposlechy. Zde je na místě dodat, že TŘ připouští možnost, aby obžaloba předložila v průběhu soudního stíhání nový důkaz, s nímž předtím v přípravě nebyla seznámena obhajoba. Avšak pouze, jde-li o novou skutečnost, která byla právě zjištěna. Jinak je takový postup nepřípustný. Proto, aby obhajoba měla možnost se seznámit se všemi skutečnostmi a případně je rozporovat. Přivést si vlastní svědky, kteří tvrzení policie vyvrátí.

Mezi obviněnými je i společnost Metrostav. U podniku s mnoha tisíci zaměstnanci se tak může opakovat scénář s vyvlastněním IPB a jejím následným prodejem ze strany státu společnosti ČSOB výrazně pod cenou. Podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob totiž orgány činné v trestním řízení mohou firmu „zabavit“.

Ne-kauza Bém

I sledování poslance za ODS Pavla Béma začalo divným podáním. Jeho dvouleté sledování zahájil ÚOOZ na základě tipu brněnského hospodského, podle něhož měl být Bémův dům vykraden dvěma policisty. V domě mělo být ukradeno 100 milionů. Dotyčný hostinský popírá, že by s ÚOOZ kdy mluvil. Bém byl 2 roky sledován, měl dům prošpikovaný odposlechy a kamerami. Kompletně sledovaná byla celá jeho rodina. Výsledek? Nenašlo se žádných 100 milionů ani žádní policisté, kteří by se Béma pokoušeli vykrást. Případ ukazuje, že některým útvarům státní zástupci vůbec „nešlapou na paty“ …

Kauza Nagyová

Kauza začala jako vyšetřování údajné trestné činnosti „kmotra“ Ivo Rittiga. Z důvodu možného spojení mezi Rittigem a bývalým vrchním státním zástupcem v Praze Vlastimilem Rampulou byl případ předán na VSZ do Olomouce. Což TŘ umožňuje. I zde však bylo trestní řízení prováděno tak, že byl porušen zákon. Některé příkazy k domovním prohlídkám dokonce podepisoval okresní soudce ve Znojmě. V případě „rebelů“ z ODS to vedlo k zastavení trestního stíhání Nejvyšším soudem.

Kauza skleník

Před Krajským soudem v Českých Budějovicích je nyní po dvouletém vazebním věznění souzen podnikatel, který prodával vybavení na hydroponní pěstování rostlin. Takové lze běžně najít ve sklenících s rajčaty. Může však být použito i k pěstování marihuany. Vybavení není klasifikováno jako materiál dvojího užití ani jinak licencováno. Jeho prodej není trestný. Jeho prodejce – normální podnikatel je stíhán za to, co by jeho kupci mohli potenciálně s přístroji dělat. Jako v 50. letech. I v tomto případě jde o kauzu vyšetřovanou celostátním útvarem, kdy spis záhadně putoval po republice. Lze předpokládat, že obviněného soud osvobodí. Jeho firma je však již v troskách.

Vzpomeňme v této souvislosti případ bývalé náměstkyně ministra pro místní rozvoj Věry Jourové. V roce 2006 byla zatčena ÚOOZ na letišti po návratu ze služební cesty. Byla obviněna z korupce a bez jediného důkazu 3 měsíce vazebně stíhána. Během vazby jí byl vykraden byt. Z ničeho nebyla usvědčena, a přesto jí bylo znemožněno pokračování ve slibné kariéře. Práci našla až po 2 letech. Soud jí jako odškodné vyměřil částku1 milion, která ani zdaleka nekompenzovala finanční ztráty, které utrpěla v důsledku stíhání. O morální újmě nemluvě.

Kauza svědek

Dr. Helena Kolářová – psycholožka dětského diagnostického ústavu v Nových Homolích měla svědčit v kauze týrání svěřenců vychovateli. V průběhu vyšetřování kauzy však byla policií nesmyslně obviněna z podvodu. Před tím, než nastoupila do diagnostického ústavu, byla několik měsíců nezaměstnaná a pobírala podporu od úřadu práce. Mezi jednotlivými pohovory na ÚP nastoupila do zaměstnání v Diagnostickém ústavu. Než stihla vyřídit předání nástupních papírů na ÚP, byla jí odeslána podpora, kterou obratem vrátila. Rok poté byla policií obviněna z podvodu. Prvoinstanční soud ji po roce od obvinění osvobodil. Státní zástupce se odvolal. Jeho odvolání zamítl krajský soudce se slovy „pane doktore, to nemáte co vážnějšího na práci?“. Jenže mezi tím proběhl proces, v němž dr. Kolářová měla svědčit. Kam však jako nedůvěryhodná trestně stíhaná osoba nebyla předvolána.

Závěr: Stvoření gangu?

V podsvětí, ale i mezi policisty se hovoří o novém fenoménu přezdívaném „Mlýnice“. Prý semele každého, na koho se zaměří. Má jít o neformální strukturu složenou ze vzájemně spolupracujících policistů, státních zástupců a soudců. Zorganizovat ji měla dnešní vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová. Před 7 lety si ji jako předsedkyni Unie státních zástupců vzal na Ministerstvo spravedlnosti jako poradkyni Jiří Pospíšil. Během šesti let Pospíšil jako ministr provedl řadu personálních změn. Nutno dodat, že v souladu se zákonem. Spolu mohli touto cestou vytvořit celorepublikovou síť spolupracovníků napříč justicí.

Napřed Pospíšil vyměnil nejvyššího státního zástupce. Na místo Renáty Vesecké, neblaze proslavené z kauzy ministra Jiřího Čunka, dosadil Pavla Zemana. Je veřejným tajemstvím, že Zemana nakonec schválil i plzeňský „kmotr“ Roman Jurečko, u něhož Zeman krátce před jmenováním vykonal zdvořilostní návštěvu označovanou v podsvětí jako „políbení prstenu“. Další mladé státní zástupce, kteří mají údajně být součástí této neformální struktury, pak do terénu rozmísťoval právě Zeman. Na jeho návrh byla Bradáčová povýšena na vrchní státní zástupkyni v Praze.

Podle zákona o soudech a soudcích Pospíšil během ministrování na různá místa po republice rozmístil řadu nových soudců. O jmenování osoby do soudcovského stavu sice rozhoduje prezident republiky, ale na návrh ministra spravedlnosti. Ministr navíc rozhoduje o přidělení prezidentem jmenovaného soudce na konkrétní soud.

Zorganizovat velkou policejní diktaturu je v našem systému dělby moci nemožné. Státních zástupců a soudců je moc na to, aby se to neprovalilo. Co však systém znemožňuje ve velkém, nemusí být nutně nerealizovatelné v malém počtu osob na důležitých místech.

Útvary s celostátní působností mají z tohoto pohledu dvě výhody. Jde o malou uzavřenou skupinu. Bez souhlasu ředitele útvaru do něj policista nemůže být přidělen. Na rozdíl od zbytku Služby kriminální policie a vyšetřování (SKPV), kde přehození spisu z jednoho okresu do druhého už představuje problém, zde spisy lze překládat i mezi kraji. Spis „může“ jít za tím správným státním zástupcem nebo soudcem, který nebude váhat citlivé úkony nařídit. Na kauzách Rath a Bém je vidět, že není problém se spolupracujícími civilisty – třeba bývalými kolegy – získat vhodný podnět.

Sami elitní policisté, ani „skupina přátel“ dosazených do justice Pospíšilem, by jeden bez druhého nebyli nebezpeční. Teprve jejich spojením by vzniklo skutečné likvidační komando. Spojnicí obou větví – policejní i justiční – by mohla být právě Lenka Bradáčová. Její vliv na ministra i nadstandardní mimopracovní vztahy s ředitelem ÚOOZ Robertem Šlachtou jsou veřejným tajemstvím. Stejně jako její styky s několika důstojníky ÚOKFK, které údajně měly zmařit její bezpečnostní prověrku na stupeň přísně tajné. Obojí je mimochodem učebnicovým příkladem střetu zájmů. Za příznak její moci lze považovat i sesazení bývalého ředitele ÚOKFK Tomáše Martince, který měl podle vyjádření Bradáčové na ni „vyrábět kauzu“.

Pokud bychom připustili možnost, že část policistů s některými státními zástupci a soudci vytvořili něco jako policejně justiční mafii, která na zakázku umí kohokoli zdiskreditovat, odstavit nebo i zlikvidovat, tak by šlo o extrémně silnou zločineckou strukturu. Kauzy jako Rath a Nagyová by takovému potenciálnímu zločinnému spolčení mohly fungovat jako reklama ve stylu: Podívejte se, jak účinně dokážeme zničit nebo vyřadit ze hry vašeho konkurenta….

Operativní technika

Mezi operativní techniku, jejíž nasazení může nařídit pouze soudce patří:

• odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§88 TŘ),
• zadržení, otevření a záměna zásilky (§86 až 87a),
• sledování věcí (§87b),
• sledování osob a věcí – též prostorové odposlechy (§158d).
• Se souhlasem státního zástupce lze povést též předstíraný převod (§ 158c).

Se souhlasem vrchního soudu lze do organizované skupiny nasadit agenta s falešnou identitou (§ 158e). Ten již nepotřebuje samostatný souhlas k předstíranému převodu.

Příkaz k použití operativní techniky se vydává na 3 měsíce. S možností prodloužení. Při prodlužování však většina soudců zkoumá, co se již zjistilo. Zda poznatky dokazují páchání trestné činnosti. Více než polovina odposlechů je ukončena po prvním čtvrtletí. Odposlechy jsou řetězově nasazovány na všechna čísla, s nimiž podezřelý komunikuje. Po vyhodnocení jsou zastavovány odposlechy osob, které s trestnou činností podezřelého nemají nic společného. Je- li např. z tunelování podezřelá ředitelka firmy, tak se do systému odposlechů dostane i chůva, která jí hlídá děti. Když se ukáže, že spolu komunikují pouze o dětech, je odposlech u chůvy zastaven.

Dělba moci v trestním řízení

Trestní řízení je Trestním řádem záměrně rozčleněno do několika fází. Policejní orgán v zásadě koná během tzv. přípravného řízení. Jde o část trestního řízení počínající prověřováním a končí okamžikem zahájení projednávání případu u soudu (fáze soudního stíhání). Během prověřování policisté zkoumají, zda došlo k trestnému činu. V této fázi ještě nejsou prováděny úkony, které lze použít jako důkaz u soudu. Pořízená zjištění lze použít jako důkaz pouze výjimečně u neopakovatelných úkonů jako sejmutí stopy. Aby např. informace poskytnuté svědkem mohly sloužit jako důkaz, musí být výslech proveden formální cestou až po založení trestního spisu. Před výslechem musí být svědek poučen atd. Od okamžiku založení trestního spisu již policie provádí tzv. vyšetřování. Během něj shromažďuje informace a důkazy o spáchaném trestném činu, provádí formální výsle chy atd.

K tomu, aby bylo zamezeno přílišné koncentraci moci v rukou policie, byla část úkonů trestního řízení svěřena pod kontrolu státního zástupce nebo soudce. Policista si např. nemůže vyžádat informace o stavu a pohybech na bankovních účtech nebo údaje o osobě vedené finančním úřadem či ČSSZ. Tyto údaje může vyžadovat pouze státní zástupce.

Úkony, které mají největší dopad na osobu, proti níž jsou vedeny, jako je použití operativní techniky či domovní prohlídka, jsou svěřeny do kompetence soudu. Jejich provedení nařizuje soudce na návrh policejního orgánu nebo státního zástupce. Stejně tak o vazbě rozhoduje soud.

Dozorový státní zástupce plní ještě další kontrolní úlohy. Na jednu stranu má dohlížet na to, aby se policisté „neflákali“. Proto je mu spis pravidelně předkládán ke kontrole. Když státní zástupce získá pocit, že policisté otálejí, může jim nařídit provedení některých úkonů. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebo ukončení věci rovněž podléhá souhlasu státního zástupce.

Na druhou stranu má státní zástupce roli určité ochrany před zvůlí policisty. Proti obvinění ze strany policejního orgánu – což je okamžik, kterým se zahajuje trestní stíhání konkrétní osoby, si obviněný může podat stížnost ke státnímu zástupci. Pokud státní zástupce uzná, že obvinění je bezdůvodné (není pro něj dostatek důkazů), může je sám zrušit.

 Martin Kunštek