Nemohu nereagovat na rozhovor poslance JUDr. Polčáka (STAN) s L. X. Veselým, ve kterém se slušně (sic) přesto nekorektně vyjadřuje k některým otázkám a záležitostem, které hýbou občanskou veřejností. Na otázky, kladené L. X. Veselým pan Polčák v některých případech odpovídá, jako by ani nebyl doktor práv, ale populistický amatér z davu.

Jak jinak si vysvětlit jeho názor, že návrh na zákaz prodeje alkoholu ve sněmovně nepodporuje a dokonce kriticky, tedy vyčítavě, se dívá i na rozhodnutí předsedy Sněmovny pana Hamáčka (ČSSD). Na jedné straně údajně abstinent, byť si příležitostně dá skleničku vína nebo pivo, přesto je názoru, že prodej alkoholu ve sněmovně má své „pracovní“ opodstatnění.  Pan poslanec Polčák má totiž za to, že  sedí-li poslanec ve sněmovně do pozdních nočních hodin a dá si skleničku tvrdého alkoholu nebo pivo, mu přijde „docela logické“. Jak umně otázku konzumace alkoholu ve sněmovně zahrál do autu! Vždyť tady vůbec nejde o „občerstvení“ při dlouhém a vyčerpávajícím (!) jednání sněmovny! Jakoby nepřicházely v úvahu případy (a že je pro to dost důkazů), kdy poslanci „nasávají“ v průběhu zasedání a jednání sněmovny. Jako by nebyla řada trapných vystoupení, kdy bylo zcela zjevné, že řečník má „pod čepicí“? Apropó, jako by ten návrh neměl nějaké seriozní opodstatnění, odůvodnění, když vůbec spatřil světlo světa!

Problém vidím v scestném názoru pana Polčáka na práci a postavení poslanců. Svým názorem dává zřetelně najevo, že v rámci rčení, že před zákonem „jsme si všichni rovni“ jsou poslanci přece jenom o dost rovnější! Že totiž zřejmě neuznává, že  činnost poslanců ve sněmovně je všeobecně chápána jako práce, za kterou jsou (s ohledem na jejich výsledky ve prospěch občanů) až přehnaně a nezaslouženě placeni, tedy, že je to jejich zaměstnání z vůle občanů-voličů! Jestliže si pan doktor práv je vědom, že kdekoliv na jiném pracovišti platí v zaměstnání striktní zákaz požívání alkoholu na pracovišti  pak  nechápu, proč by stejná norma neměla platit na pracoviště ve sněmovně? Názor, že „nikdy ve sněmovně nezažil nikoho tak opilého, že by nebyl schopen výkonu úřadu“ je opravdu hodně mimo mísu, resp. není hoden člověka s jeho vzděláním! Přijde mi to, jakoby pan Polčák obhajoval řidiče tramvaje, který sice požil alkohol (dal si pivo), při kontrole mu bylo naměřeno 0,5 % alkoholu v krvi, s tímto „množstvím“ řídil tramvaj a protože se nic nestalo, tj. nezpůsobil žádnou dopravní nehodu apod., tak vlastně o nic nejde! Ano, je tady poněkud jiná podstata, zatímco řidič ohrožuje cestující na zdraví a životě, poslanec relativně vzato, nikoho neohrožuje. Ale pouze relativně, protože pokud je možnost nahlédnout do lavic sněmovny, kde řada poslanců nejen podřimuje, ale vyloženě spí, nemusí to být jen z důvodů únavy nebo vyčerpání, ale i z důvodů nezájmu o projednávané věci, nebo také (z důvodů malého „občerstvení“) požití alkoholu.  Jaké je jejich rozhodování a hlasování si lze snadno nejen domyslet, ale je možné se s nimi setkat i v reálu ve formě nemálo zpackaných zákonů! Chápu, že v mnoha jiných parlamentech a podobných institucí (viz např. EU a její orgány apod.), jsou tyto požitky zřejmě  běžné, o to více jsou potom pokrytecké jejich výstupy, které pak státům, potažmo občanům radikálně řadu věcí přikazují nebo je omezují v jejich činnosti a životě! Můj názor je, že alkohol na pracoviště nepatří a je jedno, jestli sedím v lavici, za stolem, stojím u stroje, nebo řídím tramvaj! Zákony platí pro všechny, výjimky pro poslance, pokud je mi známo, žádné neexistují! Tedy, pokud jsem ještě pořád v České republice!

Pozoruhodný pohled a názor zaujal pan poslanec Polčák k TV pořadu „Máte slovo“ s paní Jílkovou. Pan poslanec konstatuje, že poprvé se rozčílil ke konci pořadu. Rovněž poprvé se začal trochu bát, sice ne lůzy či ochlokracie, ale diktatury. Není od věci si domyslet, že těmito „obavami“ (neřku-li strachem) pan poslanec rovněž dává jasně najevo, kdo je „tady“ pánem. Výrok, že se začal bát „diktatury“ (rozuměj lůzy, byť to doslova neřekl, ale jinak to ani myslet nemohl) znamená, že se bojí tvrdých požadavků ze strany občanů, že by si snad třeba dokonce dovolili „jim“ poslanců diktovat, co mají nebo nemají dělat! A tak bych se pana Polčáka zeptal: a to zavání čím? Nebo že by se snad měli „bát“ občané, to je, že si budou poslanci, z vůle občanů zvoleni, dělat co sami uznají za vhodné, resp. co se jim zlíbí či hodí? To snad nemyslel pan Polčák vážně, a pokud ano, pak jako poslanec nemá ve sněmovně co dělat!

To, že v pořadu byla ze strany „veřejnosti“ poněkud uvolněná morálka je sice pravda, ovšem pan poslanec Polčák nezmiňuje, proč tomu tak je. Pokud by si uvědomil, že je jeden z těch poslanců, co  spackali řadu zákonů,  zákon o exekucích a exekutorech, o daních, poplatcích, co neřeší otázku nepřizpůsobivých občanů, co odsouhlasili církevní restituce a celou řadu jiných opodstatněných důvodů, pak by zjistil, že nemá právo moralizovat jejich rozhořčené, poněkud nekoordinované vystupování. Ovšem pan poslanec to vidí poněkud jinou optikou a sice, že se jim, poslancům, někdo vzpouzí, nesouhlasí s nimi, že si dovolují protestovat proti řadě rozhodnutí, které významně ovlivnily jejich životy a životní úroveň vůbec! No a pokud k takovým hlasitým, poněkud nevázaným projevům ze strany občanů dojde, pan poslanec Polčák se „začíná bát“, že by jim tato lůza snad, nedej Bože měla diktovat! Ta drzost!

Jediné s čím mohu s panem poslancem Polčákem souhlasit, je poněkud zbrklá, neuspořádaná a nedomyšlená formulace obsahu návrhu na referendum, jak jej předkládá a obhajuje pan poslanec T. Okamura. Pravdu má v tom , že bez   věcně vyjmenovaných případů,  kdy by nebylo možné referendum konat, nelze návrh (poněkud „hurá systému“) referenda objektivně a odpovědně přijat. Pominu-li otázku zájmu a ochoty, je také otázka jednání, konzultací, diskuze, které by  vedly k rozumným kompromisům.  V žádném případě však ze strany občanů nelze akceptovat snahu politiků, aby oni sami stanovovali takové podmínky, které by již předem vylučovalo pravděpodobnost, nebo dokonce reálnost vyhlašování všeobecného referenda. Takové předlohy návrhu už byly už dříve podány ze strany koalice ODS-TOP 09/STAN. Jenom díky okolnostem nebyly tyto snahy pravicových politiků akcepptovány!

Takže: pan poslanec JUDr. Polčák, jakkoliv slušně, snad až decentně vystupující politik ještě neznamená, že on jediný je nositelem pravdy (a lásky), těch nejlepších názorů a pohledů na řešení politicko-společenské situace v ČR. Znovu si dovoluji upozornit  nejen pana poslance Polčáka, že ať je poslanec JUDr, MUDr, Ing, Mgr. nebo Bc, ať je sebevíc zainteresovaný do veřejného nebo politického života (rozuměj   korupce, ale také dlouhodobě kritizované „okupování“ více židlí jednou prdelí), jsou politici  pořád a stále jen lidé v zaměstnaneckém poměru státu, tedy občanů, jimi také do této pracovní činnosti na určitou dobu zvoleni. Jen oni (občané) mají (měli by mít) právo rozhodovat o všem, co se životem společnosti souvisí. Poslanci, resp. politici jsou tam na to, aby tyto záležitosti realizovali. Že se to 24 let neděje, že si politici povýšili a zvykli na postavení poslance či senátora jako na osobní džob neznamená, že to nelze změnit. Změnit se to musí a občané to změnit chtějí. Politici se musejí smířit s tím, že tlaky budou stále větší, což samozřejmě ze strany politiků vyvolá protitlaky. Protože ale politici nemají žádné zákonné nebo ústavní výsady či výhody proti občanům (jsme si všichni rovni), budou muset, protože byli jimi zvoleni, se těmto tlakům podvolit a přizpůsobit. Pokud ne, Česká Ukrajina nás vůbec nemusí minout!