Snahy o integraci v Evropě vznikly brzy po světové válce. Už v dubnu 1951 uzavřelo šest západoevropských států Pařížskou smlouvu, která založila Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie). Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Právě uhlí a ocel byly považovány za hlavní strategické suroviny té doby.

Dalším vážným pokusem bylo Evropské hospodářské společenství (EHS). EHS vzniklo 1. ledna 1958, ale smlouva o vytvoření byla podepsána 25. března 1957 v rámci Římských smluv.

Tato mezinárodní organizace, existující mezi lety 1958 až 1993, byla vytvořena, aby podporovala ekonomickou integraci (včetně jednotného trhu) mezi Belgií, Francií, Německem, Itálií, Lucemburskem a Nizozemskem.

Počátkem sedmdesátých let se ES poprvé rozšiřují. K zakládajícím zemím se 1. ledna 1973 přidaly Britanie, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko.

V období 1992–2009 se EHS transformovalo do Evropského společenství (zkráceně ES), které bylo ustaveno Maastrichtskou smlouvou a mělo nadnárodní charakter (členské státy na něj delegovaly část své suverenity). Zmizení „H“ ze zkratky znamenalo, že společenství už nebylo jen hospodářské, ale stalo politickou organizací s atributy státu. Evropské společenství mělo právní subjektivitu a právní řád, nazývaný acquis communautaire, který byl nadřazen národnímu právu. To byl začátek konce národních států. Postupem doby stále víc a víc zákonů je stavěno nad rámec národních zákonů. Národní státy se staly vasaly organizace, kterou si vytvořily původně jako podpůrnou.

Paralelním celkem k Evropským společenstvím byla Evropská unie, která se od ostatních lišila působností. Evropská unie byla v té době toliko zárodkem politické integrace a nástrojem pro spolupráci v některých oblastech.

Nabytím účinnosti Lisabonské smlouvy v prosinci 2009 došlo k zániku Evropského společenství v této podobě. Novým subjektem se stala Evropské unie. Lisabonská smlouva přiřkla právní subjektivitu celé Evropské unii, která se tak stala plnohodnotným subjektem mezinárodního práva s možností uzavírat mezinárodní smlouvy. Evropská unie je specifickou organizací, jež stojí nad členskými státy, které na ni přenesly některé své svrchované pravomoci.

Lisabonská smlouva byla podepsána podvodem. Trvalo to osm a půl roku plných šikanování, lhaní, ignorování demokratických referend, aby od 1. prosince 2009 byla EU schválena. Pouze Irsko se vzepřelo a udělalo referendum, aby se lidé mohli vyjádřit. A vyjádřili se jasně – odmítli. Ale politici se nevzdali. Irové museli jít k volbám podruhé. Byli vystaveni masívní kampani. Bylo jim vyhrožováno snížením životní úrovně. Nakonec Iry zlomili a ti podepsali. Žádný jiný stát se neodvážil vypsat referendum, aby nechal své občany se vyjádřit. Věděli proč. Lidé by smlouvu odmítli.

Na výše uvedených skutečnostech je vidět, že demokracie není silnou stránkou EU. A ani správní orgány tohoto celku nejsou příliš demokratické. Jedinou výjimkou je Evropský parlament, jehož členové jsou voleni ve všeobecných volbách. Bohužel, jeho pravomoci jsou silně omezeny. Evropský parlament netvoří zákony jako parlamenty jiných zemí. Evropský parlament jen schvaluje zákony, které mu připravili jiní. Navíc čas je při rozpravě limitovaný a často činí jen jednu minutu na řečníka.

Další institucí je Evropská rada. Ta se skládá z hlav států a předsedů vlád členských států. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů) je vlivnou institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Její hlavní pravomocí je společně s Evropským parlamentem přijímání legislativy. Její součástí je Výbor stálých zástupců, kde se schází zástupci členských států. Dalšími úrovněmi pak jsou výbory a pracovní skupiny. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel.

Důležitou součástí legislativy EU je Evropská komise. Ta sleduje zájmy Evropské unie jako celku. Každá země má jednoho komisaře, jmenovaného z členského státu. Komisaři nesmějí přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Komise má výlučné právo iniciovat návrhy legislativy – tedy zákony EU. Vypracovává návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních.

Z rozsáhlosti jejich agendy vyplývá, že ti lidé nemohou všechno zastat. Proto jsou v EU stovky tisíc eurokratů, mají obrovské platy, vlastní personál, služebnictvo, příplatky,a privilegia. Mají doživotní imunitu před stíháním. A jen se přesouvají z jednoho křesla na druhé bez ohledu na to, co dokázali nebo v čem selhali.

Další důležitou institucí EU je Evropská centrální banka. Vlády, když potřebují peníze, tak si je musí vypůjčit od Evropské centrální banky. EU banka ty peníze vytiskne (nebo vyťuká na počítači) a půjčí jim je na úrok. Ale odkud má EU banka ty peníze? Jen je vytlačí z prázdného vzduchu a ještě je půjčí na úrok. To je obchod co? Ale kdo vlastní EU centrální banku?

Spolu se smlouvou dostala Evropa i novou vládu. Tato vláda nebyla zvolena, ale najmenována – navíc záhadným způsobem. Do této vlády byli najmenováni političtí trpaslíci (hlasy z EP), které nikdo nezná a nikdy o nich neslyšel. Presidentem se stal Herman van Rompuy, také člověk, o kterém nikdo nikdy neslyšel. Přesto bude dostávat plat větší než má Obama. To svědčí o tom, že tato politická třída se stará více o sebe a své potřeby. Na zasedání EP o něm řekl Nigel Farage, že bude tichým vrahem demokracie národních států.

Další postavou je baronka Cathy Ashton. Ta je ideální představitelkou politické třídy dneška. V mládí byla pokladníkem Kampaně za jaderné odzbrojení a přijímala peníze od KS Anglie. Nikdy neměla pořádnou práci, nikdy v životě nebyla nikam zvolena, takže je pro tuto Evropskou unii dokonalá. Vdala se za poradce a přítele Tony Blaira, a tak se dostala do sněmovny Lordů. Tam dostala důležitý job – protlačit Lisabonskou smlouvu sněmovnou Lordů. Aby toho dosáhla, tvrdila, že se zcela liší od Evropské ústavy, kterou všichni odmítli. Rázně zarazila jakýkoli pokus, aby se v Británii uskutečnilo referendum. V EU je pověřena zahraniční bezpečnostní politikou. Je dokonalou součástí tohoto post-demokratického věku.

Vláda EU Lisabonskou smlouvou dostala ohromné pravomoci. Nejen ministra zahraničí a ambasády, ale i možnost použít mimořádné pravomoci, aby doslova přebírala vládu nad členskými státy. Přitom nemá v EU žádnou demokratickou legitimitu. Její první obětí je Řecko.

Dříve jsme měli železnou oponu. Dnes tu máme železnou pěst Evropské komise. S použitím článku 121 udělali z Řecka protektorát.

Pokud měli Řekové vlastní měnu neměli problémy. Jako dovolenková krajina Řecko přitahovalo turisty za poměrně výhodné ceny. Na dovážené zboží mohli nasadit cla a tak jejich produkty mohly soupeřit s dováženými. Řecko mohlo ovlivňovat směnný kurs k zahraničním měnám. To všechno skončilo, když přistoupili na euro. Cla padla a řecké zboží nemohlo konkurovat s dovozem a všechny peníze proudily do zahraničí. Řecké hospodářství celkem ochablo, podniky začaly propouštět lidi, klesly příjmy z daní a vláda začala nabírat stále více a více půjček, které samozřejmě nemohla zaplatit. Jak by také mohla, odkud by měla tyto peníze vzít? Na celém problému profitovali nejvíce německé banky, které Řekům půjčovaly. Pro ně to byl skvělý obchod. Dnes tedy německý stát musí Řekům, kteří jsou na dně a na mizině, pomoci, aby snad banky neutrpěly žádné výpadky plateb! Zároveň stát podporuje banky penězi a daňovými výhodami. Stát však ale tolik miliard nemá, a proto si je musí vypůjčit za úroky u stejných bank! Peníze, za které pak ručí celý národ, putují do Řecka, aby Řekové mohli s těmito penězi zaplatit své dluhy u německých bank!

Tato hra je tak absurdní, že až je těžko uvěřitelné, že to bankám vůbec projde. Ze záchranných balíků pro Řecko neprofitují Řekové, ale zásadně jen banky. Probíhá to vždy podle stejného schématu, bez ohledu na to, zda je to Řecko nebo Argentina v 90tých letech. Nejprve vmanipulují národ do obrovských dluhů, až nikomu nezůstane ani cent. Pak přinutí stát, aby snížil své výdaje krácením sociálních dávek a platů a zároveň zvýšil daně. Pro obyvatelstvo to znamená – menší příjmy a vyšší výdaje. Dlouho to samozřejmě takto pokračovat nemůže. Pro banky je to však bombastický obchod! Když se pak země úplně zhroutí, supi si vyklovou nejlepší kousky a národu nechají bezcenné zbytky. Pak následuje měnová reforma a obyvatelstvo musí znovu dřít a znovu všechno vybudovat, na co jsou, samozřejmě, potřebné nové úvěry u bank. To není dobrý výhled pro Řeky.

Nešťastné Řecko, chycené v ekonomickém vězení zvané euro, chycené v moderní verzi vězení národů, nemá cestu ven. Co Řecko potřebuje, je devalvace. Místo ní jim nabízejí sado-moneterismus. Ale není to jen Řecko. Brzy to čeká Španělsko, Portugalsko, Irsko a Itálii. Postupně si tím projdou všechny země. Snaha udržet katastrofální projekt Euro přivede miliony lidí do velkých nepříjemností. Pokračování tohoto euro-nacionalismu povede k násilí. Musíme být proti! Budoucnost Evropy musíme svěřit lidem v každém členském státě ve svobodných a férových referendech bez opakování.

Jeden z důvodů, proč je každý odhodlán udržet v Řecku euro je ten, aby banky nemusely platit za svou falešnou půjčovací politiku. Je to „bezbožná aliance“ politiků a bankéřů versus obyčejní lidé. Vlády od 90. let rozbily většinu bankovních regulací, které tu byly. Tím se půjčovací poměry naprosto vymkly kontrole. Odpovědí vlád na krizi v roce 2008 bylo udělat cokoli je třeba, aby banky nebyly ohroženy a mohly dál provozovat svůj byznys. Dnes na to doplácíme. Krize neskončila. Rozhodně by bylo lepší udělat to, co udělal Island. Myslím, že budeme litovat, že držíme banky nad vodou. Že vězníme země, jako je Řecko, uvnitř měnové unie, kam nepatří. Ale jsou to politici, kdo bankéřům určují pravidla a rozhodli podporovat banky. Je čas přiznat, že Řecko, Portugalsko, Irsko do eurozóny nepatří. Bylo by lepší nechat je vystoupit a dát jim zpět jejich měny, které by mohli devalvovat. To by ovšem některé banky tvrdě zasáhlo. A to nechtějí. To politici nechtějí poslouchat, protože euro, měnová a ekonomická unie je jejich politický projekt. Vidí to jako základní kámen ke Spojeným státům evropským a nejsou připraveni uznat, že to udělali špatně. Vůbec je nezajímá, že desítky milionů lidí v Evropě ztrácejí práci a žijí ze dne na den. To evropskou komisi netrápí hlavně, když se podaří udržet euro a podporovat banky. Proto jsme tam, kde dnes jsme. Ale nikdo nechce vidět násilí na ulicích, zraněné lidi. Ale pokud ty státy zůstanou v „euro-pasti“ směřujeme k velmi nepříjemnému konci. Ale nebude to jen řecká ekonomika (nebo portugalská nebo irská), co přivede ke krachu EU. Bude to sama Evropská centrální banka, organizace, do které všechny členské země vložily peníze, která po krachu Řecka prostě zkrachuje, protože všechny peníze použila na nákup svého vlastního dluhu. Ale druhé země nebudou chtít přisp ět. Takže můžeme být velmi blízko k tomu, že to celé zkrachuje. Státy musí poslouchat příkazy EK v tom, co zdanit, za co utrácet. Lidem pak nezbývá nic jiného, než vyjít do ulic.

Politici se snaží zachránit, co se dá. Teď se snaží vytvořit v Evropě dluhovou unii. Říká se tomu euroval. To je zřízení tzv. Evropského mechanismu stability – ESM. Za tím se skrývá založení fondu, do kterého budou muset vlády vložit peníze – pro začátek 700 miliard Eur. Ovšem jednotlivé články smlouvy jsou přímo otrokářské. Článek 9 říká - členové ESM se tímto bezpodmínečně a neodvolatelně zavazují, že jakoukoli výzvu na úhradu příspěvku zaplatí do 7 dní od doručení této výzvy. Co je to za instituci, do které budeme muset se lhůtou 7 dní bezpodmínečně a neodvolatelně odvádět svůj majetek, kdykoli o to požádá? Co je to za závazek, který nelze odvolat. Další články, zajišťující právní subjektivitu, nedotknutelnost majetku fondu, imunitu pro funkcionáře, jsou jen třešinka na dortu. Tato instituce nás může žalovat, ale my nesmíme? Pracovníci ESM za nic neodpovídají - nezodpovídaj í se nikomu. Z toho plyne, že naše vlády, správní orgány i zákony jsou bezmocné proti ESM.

Toto má být nová tvář EU? Takže to je budoucnost Evropy? Evropa bez nezávislé demokracie? Chceme to?

Premiér Nečas to zatím nepodepsal a sklidil za to bouři nevole. Ale obávám se, že budeme muset podepsat a platit. Pořád platit.

* * *

Cílem EU bylo vytvoření společného trhu, hospodářské a měnové unie. Do vínku si dala cíle, jako je podpora rozvoje a růstu hospodářství, zaměstnanosti, zlepšování životní úrovně a kvality životního prostředí. K zabezpečení těchto cílů slouží volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, což jsou základní atributy kapitalistické společnosti. Tedy v době prosperity. Dnes, v době krize se státy snaží omezovat tuto volnost, aby ochránily vlastní obyvatelstvo.

Zakopaný pes je v tom, že EU, tak jak byla konstruována Maastrichtem, je od počátku plánovaný a provedený neoliberální projekt, zakončený neoliberální kvazi ústavou (Lisabon). Jedno nejde oddělit od druhého. Nadnárodní kapitál si vytvořil instituci, která mu politicky a právně zajistí pevný rámec naprosto volného působení. Předpokladem je rozložit a zničit to jediné, co mu stálo v cestě - národní státy a jejich ochranné mechanizmy. A to se jim více či méně podařilo. Pokud projde fiskální unie, nezůstanou národním vládám už ani ty daně na utváření sociální politiky, i když ta je už dnes samozřejmě jen iluzorní (vzhledem k unijním smlouvám, které zajišťují volné pole působnosti "trhu" a kapitálu, a navíc zakazují jakoukoliv formu statní intervence).

V poslední době se dostala EU do sporu s Maďarskem. Nový premiér Viktor Orbán přišel do vlády v situaci poznamenané totálním rozprodejem státního majetku zahraničním koncernům, bezuzdné privatizace a politických lží, kterou zanechal jeho předchůdce, favorit EU a MMF „socialista“ Gyurcsány.

Maďarská vláda zhřešila především ve dvou bodech. Jednak nekonzultovala své rozhodnutí s Evropskou centrální bankou (ECB), leč provedla své suverénní rozhodnutí. Tím se podle Bruselu dostala do kolize se smluvním článkem 127, odstavec 4 Lisabonské smlouvy (LS, měnová politika).

Dále propojila centrální banku s úřadem pro regulaci finančních transakcí, což zase narušuje článek LS zakazující jakékoliv omezení volného pohybu kapitálu. Navíc LS stanoví jako cíl evropského systému centrálních bank zachování otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží (kap. 2, čl. 127). Jak víme, Unie ještě k regulačním opatřením finančních trhů nepřistoupila, a tento postup přinejmenším signalizuje, že to ani nemá v úmyslu. Proto jedním z hlavních požadavků Bruselu je obnovit nezávislost Maďarské národní banky (MNB). Rozumějme nezávislost na maďarské vládě, ale ne na Bruselu.

* * *

Euro-skeptický Václav Klaus přirovnal EU k Sovětskému svazu. Sovětský disident srovnával EU a SSSR. Není to stejné, jako za sovětského režimu? Pro srovnání : v SSSR vládlo 15 nevolených lidí, kteří se vzájemně dosazovali k moci a nezodpovídali se nikomu. V EU vládne tucet lidí, kteří se vzájemně dosazují k moci, setkávají se v tajnosti, nejsou odpovědní nikomu a my je nemůžeme sesadit. EU má sice volený parlament, stejně jako SSSR nejvyšší sovět, který jenom razítkoval rozhodnutí politbyra. A přesně to samé dělá evropský parlament.

Zkrátka oba systémy stojí na stejné ideologii. Proto stejně jako SSSR i EU ve svém nitru si nese sémě vlastního úpadku.

SSSR byl vytvořen často vojenským nátlakem. EU je vytvářena ekonomickým nátlakem a šikanováním. Stejně jako se v SSSR snažili vytvořit jednotného sovětského člověka - i v EU musíme zapomenout, že jsme Francouzi, Britové nebo Češi a musíme být Evropany. Musíme zapomenout naše národnosti, naše etnické zvyky a tradice. Chtějí potlačit národní cítění a vytvořit mnohonárodní společenství. V SSSR tento systém vyústil do etnických konfliktů. Brusel hodlá absorbovat národní státy, aby zanikly. Stejné nedemokratické postupy, jaké jsme viděli v SSSR, vzkvétají dnes v EU: kdo se staví na odpor, je umlčován a trestán. V SSSR měli gulagy – my máme intelektuální gulag známý jako politická korektnost. Kdokoli vyřkne jiný než oficielně povolený názor, je vyloučen ze společnosti. To je začátek gulagu, začátek ztráty naší svobody.

Sotva jsme pohřbili jedno monstrum – Sovětský svaz – budujeme nové.

Můžeme mít na Evropskou unii různé názory ale je jasné, že dnes pod svornou honbou za „rozpočtovou odpovědností“ se skrývá faktické opuštění sociálních hodnot, které EU v minulosti představovala.

Politika EU neslouží potřebám občanů. Což ovšem vládu (a politiky) netrápí potud, pokud se to nedotýká jich samotných.

Ale lidé nepřirovnávají EU jenom k SSSR. Horší je přirovnání k nacistickému Německu. Nyní si můžeme koupit knihu NACISTICKÉ KOŘENY ‘BRUSELSKÉ EU’, popisující shody politiky EU a nacistického Německa. Ani jedno ani druhé přirovnání není dobrá visitka politiky EU. Politici už dávno nevládnou, ale poslouchají rozkazy bankéřů a bez ohledu na dopady jejich politiky na prosté lidi dělají politiku, která vyhovuje bankám. Největším zločinem jsou sanance bank. Banka v nesnázích se musí nechat padnout a ne ji zachraňovat penězi daňových poplatníků. Politici EU ženou Evropu do zkázy.

Evropa není EU, naopak - EU Evropu zničí.

Měli jsme presidenta, kterému bylo jasné kam EU směřuje a proto nebyl jejím obdivovatelem. Klaus byl pro evropskou unii svobodných států, ne pro monstrum, které předepisuje všem Evropanům velikost toaletního papíru.

Otázka není, zda z EU vystoupit nebo ne. Otázka zní, co tam ještě vůbec pohledáváme.