Jistě, mj. narážím na výrok Ústavního soudu ČR ohledně tzv. církevních restitucí. Ale zdaleka ne jenom na něj. Tzv. církevní restituce se pohybují v určitém rámu, který bychom neměli opomíjet, zajímá-li nás celkový obraz. Byly protlačeny svévolně vládou, proti odporu většiny společnosti. Pro takto závažné rozhodnutí zde nebyl vytvořen potřebný společenský konsensus. Místo nezbytné debaty na toto téma pouze vláda direktivně tlačila svou vizi, děj se, co děj. Vláda, která má na svém kontě mimořádně vysoký počet vyměněných ministrů - a to často z důvodů podezření z korupčního či jinak podvodného jednání. Vláda, která se u moci udržela díky tzv. trafikám pro některé poslance ODS za to, že ji v „kritických momentech“ podrží. Vláda, v jejímž erbu by mohl být nápis sKarty jako symbol mocenské zvůle, asociálna a jednání na hraně korupce, možná daleko za ní (jak asi dopadne soud s Drábkovým náměstkem, V. Šiškou, který již dávno nemusí být ve vazbě?). Vláda, která v čele s premiérem posvětila Klausovu podobu amnestií včetně pasáže vztahující se na závažnou hospodářskou kriminalitu s ohromnými majetkovými škodami. Vláda, která nezvládla metanolovou aféru. Vláda, která se opřela o nikým nevolený subjekt LIDEM a která prohlasovala důležité zákony díky hlasu poslance Pekárka, který byl na to pravomocně odsouzen za

korupci. Vláda, která slibovala boj proti korupci a snižování dluhu – a místo toho dluh navýšila a navíc oslabila důvěru společnosti v právní stát. Zpráva BIS uvádí cosi o propojení státní správy a organizovaného zločinu. Velmi nedobrá vizitka. Stejně jako ekonomické výsledky vlády, která absolutně přehlížela analýzy opozice, např. odborů. Žijeme v zemi, kde lze očekávat zhoršenou zdravotní péči a přístup k ní, kde handicapovaní a dlouhodobě nemocní lidé ztrácejí vlivem vládních kroků svou soběstačnost a důstojnost, žijeme v zemi, kde je ohrožena kultura, kde je ohrožena funkčnost a akceschopnost policie a kde možná jednou dojde na domobrany - bude-li se jenom a jenom škrtat bez ohledu na potřebnost škrtaného. Toto je rám, který obepíná podobu tzv. církevních restitucí.

Co nám vlastně Ústavní soud vzkázal? Mj. to, že právo je vždy nejméně dvojí, že výkladů je více a i pohledů na „spravedlnost“. Slovo, které je v našich luzích a hájích zprofanované asi tolik jako Grossovo „myšlení upřímně“. Byl přijat zákon, nad nímž se vznáší podezření, že v jeho pozadí mohlo být korupční jednání. Neměl by být takový zákon jednoznačně smeten ze stolu, už proto, že zde to podezření je? Po výroku Ústavního soudu ČR ohledně církevních restitucí zůstává pachuť. Pachuť, že spravedlnost visela ve vzduchu, ale byla jaksi škrtnuta. Teprve se ukáže, jestli jedno škrtnuté slovo alespoň částečně omezí možnost prolomení hranice roku 1948 a zabrání ve větší míře prolamování Benešových dekretů. Co si však myslet o výroku soudu, kdy jeden ze soudců (Jan Musil)potom napíše obsáhlou analýzu svého postoje, kterou zakončí slovy?: „Ze všech uvedených důvodů se domnívám, že zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, je v rozporu s ústavními předpisy a že návrhům na jeho zrušení mělo být vyhověno.“ Více viz.: https://www.blisty.cz/art/68784.html Zbývá zde ještě nám všem, co jsme přijetím vládní podoby tzv. církevních restitucí frustrováni a deprivováni nějaká naděje? Nevím, ale myslím, že nejhorší je se vzdávat a přestávat doufat. Přestávat doufat ve spravedlnost. Za pozornost stojí dopis Karla Srpa, Lenky Procházkové a dalších, který je určen papeži Františkovi a který je možné chápat jako petici: https://www.petice24.com/frantisek Otázka zní: Kolik z nás toto zajímá a jak silný bude náš hlas?